Románová kronika vepsaná do těla. V nakladatelství Host vyšla nová kniha Jakuby Katalpy nazvaná Zuzanin dech

Při psaní mnohovrstevnatého příběhu Němci s tematikou druhé světové války a česko-německých vztahů vsadila na jednodušší jazyk vyprávění a čtenářsky vstřícnější kompozici textu, než u ní bylo do té doby zvykem, za což si na druhou stranu vysloužila kritické poznámky o literárním mainstreamu. Její nový třísetstránkový román Zuzanin dech, který právě vyšel v nakladatelství Host, se do jisté míry vrací k osvědčenému receptu, podle něhož zmiňovaný román Němci napsala. 

Přebal knihy Zuzanin dech spisovatelky Jakuby Katalpy|foto:Host Brno

Románový příběh se odehrává převážně v Československu na pozadí bouřlivých událostí první poloviny dvacátého století a úhelným kamenem celého vyprávění se stává tragický osud českých Židů pod nacistickou nadvládou. Titulní hrdinka Zuzana Liebeskindová se totiž narodila jako dcera židovského majitele prosperujícího cukrovaru, jehož vzestup a pád je v knize zachycen bezmála kronikářským stylem: chronologicky, zkratkovitě a s minimem dialogů. Kýženou dynamiku naštěstí do vyprávění vnášejí – řečeno filmovou terminologií – časté přechody mezi celkem a detailem. Se záměrně strohým jazykem pak kontrastují četné syrové obrazy lidského těla a jeho projevů.

Příběh předvídatelnější než jeho hrdinové

Na první pohled toho román Jakuby Katalpy nenabízí mnoho nového. O českém maloměšťáctví, německém antisemitismu a nacistických zvěrstvech u nás píše kdekdo. Zuzanin dech se vyhýbá experimentování s formou, a i když románovým postavám nelze upřít osobitost, jejich příběh – sám o sobě vcelku poutavý a zdařile ilustrující vybrané období našich dějin – příliš nevybočuje ze zajetých kolejí daného žánru. Velmi výrazné i vítané oživení však představuje kontrast mezi uměřeným stylem vyprávění a syrově popisovanou lidskou tělesností, který celému románu vdechuje dostatek života na to, aby se svému čtenáři přece jen zadřel pod kůži.