Richard III. na Pražském hradě – recenze

02664260.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02664260.jpeg

Letošní první premiérou Letních shakespearovských slavností na Pražském Hradě je Richard III. v režii Martina Huby.

Richard III., navždy pasován Shakespearem na největšího zloducha anglických dějin, láká k stále novým interpretacím. Hra je nejen popisem vzestupu a pádu jednoho vládce, ale zároveň obrazem společnosti, v níž násilí a strach přebily jakékoli jiné city.

Režisér Martin Huba vsadil na divadelní podívanou s velkými patetickými gesty, v níž se dlouhé expresivní monology střídají s krvežíznivým vražděním. Celá mašinérie je podána jako krvavý sport, v němž nikdo nezůstane ušetřen. Tomu odpovídají všechny složky inscenace, která působí jako celek velmi hřmotně, jako šílený akční film.

Jozef Ciller vytvořil scénu, která je hřbitovem a vězením zároveň. Kamenné hroby rozeseté po obou stranách scény jsou doplněny mříží v pozadí, která vydává při každém doteku řinčivý zvuk.

Vizuálně agresivní a ponuré jsou i kostýmy Milana Čorby, v nichž dominuje kombinace černé, bílé a rudé barvy. Propojuje se v nich velkolepost dlouhých plášťů (nejvýrazněji ve scéně Richardovy smrti, kdy se jeho rudý plášť rozleje po mříži jako krvavá řeka) a atributů nejrůznějších sportů (od tenisek, přes sportovní rukavice až po stylizované „brnění").

Stejně tvrdě na diváky doráží hudba Jana Muchowa, která navozuje atmosféru hřmícími bubny, a v kontrapunktu opakovaně zní lyrická píseň malého vévody z Yorku, evokující nevinnost.

Všichni ti lordi, vévodové, směs legitimních i nelegitimních potomků královské rodiny působí víceméně jako kompars, v němž jednotlivé tváře a osobnosti divák jen stěží rozezná. Všichni jsou tu vlastně jen proto, aby s nimi Richard mohl manipulovat, zneužívat je ke svým cílům a pohybovat jimi jako figurkami na šachovnici. Richard je jakýsi šílený bůh pomsty, padouch se vším všudy – s výrazným kulháním, přehnanými gesty a koulením očí. Je třeba říci, že Jiří Langmajer je jedním z mála českých herců, kteří si dokážou dobře poradit s blankversem, jeho monology jsou znělé a srozumitelné. Nicméně jeho postava od počátku nedává divákům šanci považovat jej za skutečného člověka, je jednoznačně, a snad až příliš přímočaře, zrůdou bez skrupulí a citů. Takže můžeme jen žasnout, že ostatní neprokouknou falešnost jeho až příliš průhledného vemlouvání se do přízně jak žen, tak mužů. Vzrůstající ničemnost se stává posedlostí, která hraničí s duševní chorobou.

Tu zaslepenost lidí kolem něj lze vysvětlit strachem, ale především jeho podceňováním. To nejlépe dokumentuje Buckingham Karla Dobrého, inteligentní stratég se skvělými řečnickými schopnostmi, jehož tragédií je, že včas nerozpozná nebezpečnost Richarda. Stejně jako on však ani další hráči této královské krvavé hry nepůsobí sympaticky, a nikdo z nich není bez viny. Když je pak semele smrtící Richardův stroj, nemáme pro ně ani lítost.

V této situaci nemohou být ženy jiné, nežli hysterické či zcela vyhořelé, ať už jde o Annu Kláry Issové, Alžbětu Simony Postlerové, Markétu Evy Salzmannové či vévodkyni z Yorku Radky Fidlerové.

Celá tato téměř tříhodinová podívaná je sice vizuálně působivá, ale v podstatě nedává divákovi šanci soucítit s kýmkoli. Podává obraz marnosti světa, kde se krvavý kolotoč boje o moc točí tak rychle, že jednotlivci nemají šanci na přežití.