Recenze inscenace To byla moje písnička!

14. listopad 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02758621.jpeg

Druhou premiérou této sezóny a zároveň nové éry Divadla na Vinohradech s ředitelem Tomášem Töpferem se stala hra Noëla Cowarda z prostředí seniorského domova pro herečky, která je uváděna pod názvem To byla moje písnička. Vinohradská scéna láká zpět své diváky na osvědčené tváře Daniely Kolářové, Marty Vančurové, Jany Štěpánkové nebo Gabriely Vránové.

Hru, v české inscenaci uváděnou pod názvem To byla moje písnička, napsal britský dramatik Noël Coward v roce 1960 jako svou padesátou hru. Navzdory tomu, že se jedná o šanci pro osm starších hereček, nehraje se často. V roce 1999 zažila revival na Broadwayi, a navzdory smíšeným ohlasům byla odehrána téměř 200krát.

Na českém jevišti se dosud neobjevila – Divadlo na Vinohradech ji tedy uvádí v české premiéře. Naznačuje způsob, jakým chce nový ředitel Tomáš Töpfer vrátit divadlo vinohradskému divákovi. A jak se podle vstřícné bouřlivé reakce publika zdá, svým Pražanům opravdu rozumí. Pro kritika je ovšem návštěva tohoto představení poněkud bizarním zážitkem, a zároveň zajímavou sociologickou sondou.

Původní název Cowardovy hry Waiting in the Wings je vlastně nepřeložitelnou slovní hříčkou – Wings znamenají jednak název útulku, ale také „kulisy či zákulisí“, takže v symbolické rovině je čekáním na výstup, ale zároveň čekáním na smrt. Hra, kterou přeložila Kateřina Hilská a režíroval Petr Kracik, tak působí, jako byste nostalgicky listovali filmovým časopisem ze 40. let a přitom si pouštěli Nočního motýla. Coward s pochopením mapuje svět někdejších hvězd showbusinessu i hořkost jejich důchodových let, nuceně trávených v charitativním, byť poměrně komfortním domě v odlehlé vesnici. Autor skutečně nevynechá jediné klišé, které nás v této souvislosti napadne.

Dvě herečky, které spolu už třicet let nemluví kvůli společnému osudovému muži, ale tady se konečně smíří, letitý ctitel, který po léta navštěvuje každou neděli nemocnou hvězdu s kytičkou fialek, plačtivá naivka, která stále oživuje svůj jediný velký úspěch, kdy zazářila na scéně jako roztomilá školačka, návrat ztraceného syna, náhlá smrt, která ukončí rozjuchaný vánoční večírek, požár, který způsobí obyvatelka stižená Alzheimerovou nemocí, mladá reportérka, která bezohledně vtrhne do prostředí domova, napíše o něm svědectví do bulvárního plátku, nicméně poté zorganizuje sbírku na splnění snu seniorek, zasklení terasy.

Je to přímo exemplární příklad starého pohodového divadla, ať již textem samotným, tak i klasicky pojatou, realistickou scénou Ivo Žídka a kostýmy Samihy Malehové, které výrazně charakterizují jednotlivé typy (od elegantního kostýmku, přes ošuntělé vrstevnaté oblečení, polovojenskou či hippie stylizaci, až po repliky divadelních kostýmů).

Režisér Petr Kracik se nepokouší o žádný nový výklad, neironizuje, a tak inscenace jde vyloženě po srsti melodramatickému textu. Každá z hereček se ujala role po svém a pokouší se ji interpretovat více či méně s nadhledem (nejvýrazněji Dana Kolářová a Jana Štěpánková), či s výraznou komickou nadsázkou jako Lilian Malkina. Chvílemi působí trochu paradoxně fakt, že většina z těchto hereček nejenže není zapomenuta, ale naopak hojně využívána nejen na scéně, ale také ve filmu a televizi.

Vendulka Křížová se objevuje v neobvyklé roli strohé, ale spravedlivé ředitelky domova, slečny Archie, a Jan Šťastný jako Perry, milý a svědomitý chlapec pro všechno, potěší ženská srdce nejen na jevišti, ale i v hledišti.

Sázka na jistotu tedy divadlu vyšla, o čemž svědčí nejen závěrečné ovace ve stoje, ale také bezprostřední reakce na každý sebemenší vtípek, a pravidelné odměňování jednotlivých výstupů hereček potleskem na otevřené scéně.

autor: Jana Soprová
Spustit audio