Ranní úvaha Miloše Rejchrta: Hledá se nápověda aneb poraženým běda

12. červen 2018
Dav, lidé, Staroměstské náměstí

O tom, kdo bude uznán v církvi jako světec, rozhodovalo přibližně do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu hlasitě projevené mínění lidu.

Říkalo se „vox populi,vox dei“, hlas lidu je hlas Boží. Přemýšliví jedinci ovšem už tehdy bezmeznou důvěru ve všelidová hlasování zpochybňovali. V roce 798 anglický mnich Alkuin varoval císaře Karla Velikého před ztotožňováním hlasu lidu s hlasem Božím, neboť dav se chová živelně a jeho projevy mají blízko k záchvatům šílenství.

Ve druhém tisíciletí bylo jmenování světců svěřeno papeži, který pak rozhodoval na základě více informačních zdrojů než jen lidové úcty k tomu kterému adeptu na světecký titul. Alexandr III. ve 12. století z dvanácti navržených sedm zamítl. Od té doby je hlas lidu pro kanonizaci světce sice významný, ale ne rozhodující. Však i hlas lidu se může mýlit, někdy až fatálně.

Se zájmem jsem nedávno sledoval  jeden díl televizní vědomostní soutěže. Soutěžícímu se dlouho dařilo odpovídat správně, při jedné záludné otázce o Napoleonovi mu dobře napověděla přes telefon učitelka dějepisu, a tak už měl jistých 160 tisíc korun. Rozhodl se ale dosáhnout na záchytný bod ve výši 320 tisíc korun.

Nu a přišla otázka, co znamená latinský výrok „Vae victis“. Poslední nápověda, která ještě zbývala, byla od publika, a pan soutěžící jí využil. Výsledek hlasování byl jednoznačný, téměř 70 procent přítomných zvolilo ze čtyř nabízených odpovědí překlad „sláva vítězům“. Pan soutěžící hlas lidu uposlechl a následkem toho z očekávaných 320 tisíc spadl na startovacích 10. Správný překlad totiž zní „běda poraženým“, pro tuto odpověď ale hlasovalo jen několik málo jedinců.

Ranní úvaha Miloše Rejchrta: Pomalu ke studánce

Malý princ

Letos v dubnu by ten střapatý človíček s vlající žlutou šálou mohl slavit pětasedmdesáté narozeniny, a to hned dvakrát.

„Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním“, stojí v Ústavě České republiky a není proč to měnit; lepší způsob vlády a správy věcí našich než je většinové hlasování zatím nikdo nevymyslel. Sama svoboda hlasování ale ještě nezaručuje jeho správnost. Však i publikum v televizní vědomostní soutěži svobodně odhlasovalo omyl, z pouhé nevědomosti.

Jednou z nesnází demokracie je, že hlasujeme i o věcech, o kterých toho málo víme. Můžeme ovšem hledat nápovědu u jedinců, kteří toho vědí hodně, mají to promyšlené a jsou věrohodní. Bohužel, hodně lidí dnes si přestalo vážit vzdělanců a vzdělání jako takového, obejdou se bez kritického myšlení a kriticky myslících autorit. Nepotřebují toho mnoho vědět, stačí jim, že mohou vyslovit, vypsat, nebo i jen olajkovat nějaké mínění, k jiným míněním nepřátelské a argumentům nepřístupné. 

Patří k pravidlům demokratické soutěže, že s výsledky svobodného hlasování se musíme smířit. Neznamená to ale, že většina má vždycky pravdu. Hlas lidu často bývá špatným rádcem, přičemž hlasem Božím není a nebude nikdy, to středověký mnich Alkuin vystihl.

Snad se ale mýlil v tom, že lid má vždycky blíže k šílenství než k rozumnosti. K čemu my, lid této země, máme blíže, to záleží v neposlední řadě na našem výběru, kdo pro nás bude autoritou, od koho si necháme radit a napovídat, abychom z kýžených výšin nespadli někam hodně dolů.

autor:Miloš Rejchrt
  • Kultura
  • Komentář