Ranní úvaha Miloše Rejchrta: Hledá se nápověda aneb poraženým běda

Říkalo se „vox populi,vox dei“, hlas lidu je hlas Boží. Přemýšliví jedinci ovšem už tehdy bezmeznou důvěru ve všelidová hlasování zpochybňovali. V roce 798 anglický mnich Alkuin varoval císaře Karla Velikého před ztotožňováním hlasu lidu s hlasem Božím, neboť dav se chová živelně a jeho projevy mají blízko k záchvatům šílenství.

Ve druhém tisíciletí bylo jmenování světců svěřeno papeži, který pak rozhodoval na základě více informačních zdrojů než jen lidové úcty k tomu kterému adeptu na světecký titul. Alexandr III. ve 12. století z dvanácti navržených sedm zamítl. Od té doby je hlas lidu pro kanonizaci světce sice významný, ale ne rozhodující. Však i hlas lidu se může mýlit, někdy až fatálně.

Se zájmem jsem nedávno sledoval  jeden díl televizní vědomostní soutěže. Soutěžícímu se dlouho dařilo odpovídat správně, při jedné záludné otázce o Napoleonovi mu dobře napověděla přes telefon učitelka dějepisu, a tak už měl jistých 160 tisíc korun. Rozhodl se ale dosáhnout na záchytný bod ve výši 320 tisíc korun.

Nu a přišla otázka, co znamená latinský výrok „Vae victis“. Poslední nápověda, která ještě zbývala, byla od publika, a pan soutěžící jí využil. Výsledek hlasování byl jednoznačný, téměř 70 procent přítomných zvolilo ze čtyř nabízených odpovědí překlad „sláva vítězům“. Pan soutěžící hlas lidu uposlechl a následkem toho z očekávaných 320 tisíc spadl na startovacích 10. Správný překlad totiž zní „běda poraženým“, pro tuto odpověď ale hlasovalo jen několik málo jedinců.

Ranní úvaha Miloše Rejchrta: Pomalu ke studánce

Letos v dubnu by ten střapatý človíček s vlající žlutou šálou mohl slavit pětasedmdesáté narozeniny, a to hned dvakrát.

„Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním“, stojí v Ústavě České republiky a není proč to měnit; lepší způsob vlády a správy věcí našich než je většinové hlasování zatím nikdo nevymyslel. Sama svoboda hlasování ale ještě nezaručuje jeho správnost. Však i publikum v televizní vědomostní soutěži svobodně odhlasovalo omyl, z pouhé nevědomosti.

Jednou z nesnází demokracie je, že hlasujeme i o věcech, o kterých toho málo víme. Můžeme ovšem hledat nápovědu u jedinců, kteří toho vědí hodně, mají to promyšlené a jsou věrohodní. Bohužel, hodně lidí dnes si přestalo vážit vzdělanců a vzdělání jako takového, obejdou se bez kritického myšlení a kriticky myslících autorit. Nepotřebují toho mnoho vědět, stačí jim, že mohou vyslovit, vypsat, nebo i jen olajkovat nějaké mínění, k jiným míněním nepřátelské a argumentům nepřístupné. 

Patří k pravidlům demokratické soutěže, že s výsledky svobodného hlasování se musíme smířit. Neznamená to ale, že většina má vždycky pravdu. Hlas lidu často bývá špatným rádcem, přičemž hlasem Božím není a nebude nikdy, to středověký mnich Alkuin vystihl.

Snad se ale mýlil v tom, že lid má vždycky blíže k šílenství než k rozumnosti. K čemu my, lid této země, máme blíže, to záleží v neposlední řadě na našem výběru, kdo pro nás bude autoritou, od koho si necháme radit a napovídat, abychom z kýžených výšin nespadli někam hodně dolů.