Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice IV: Savinkov

9. listopad 2017
Boris Savinkov v roce 1900

Vyprávíme příběhy ruských politiků, kteří se tak či onak potkali s bolševickou revolucí a skončili v emigraci.

Posuneme se dnes hodně doleva, k Borisi Savinkovovi – anarchistovi a teroristovi.

Řekne-li se dnes „terorista“, představíme si chlapíka, který nechává odpálit nálož v zaparkovaném autě nebo na vlastním těle někde na bulváru a zabije dva tucty zcela nevinných obětí: čím více mrtvých, tím lépe! Terorista pozdní carské éry v Rusku byl něčím dosti jiným.

Poté, co se ukázalo, že mírumilovné agitační metody narodniků jsou v konkurenci s mohutným carským aparátem a apatií lidu neúčinné, rozhodují se někteří z bývalých narodniků ke změně taktiky: k individuálnímu násilí proti představitelům moci – v naději, že heroické sebeobětovné činy, budou-li jejich objekty nejvíce nenáviděné osoby, vyburcují a strhnou lid.

A tak v posledních dekádách carismu útočí desítky studentů, dělníků a žen s revolvery nebo podomácku vyrobenými bombami na ministry a generály. Počítají s tím, že při akci zahynou nebo zemřou na popravišti. A skutečně, to se jim daří téměř dokonale. Jinak už prakticky nic. Smrt několika generálů ani několika teroristů lid nevyburcovala. Z carů se jim podařilo trefit jen toho, který to zasluhoval nejméně, osvoboditele rolníků Alexandra II. Z premiérů toho výjimečně schopného, Stolypina.

Nejslavnějším teroristou carského Ruska byl Boris Savinkov. Patřil ke straně eserů, stejně jako Kerenskij, ale k jinému křídlu – k tomu, které přijalo ideu revolučního teroru. Jedna ze stranických organizací nesla proto název Bojová organizace, zkráceně BO. Jenomže, jak se za pár let ukázalo, celá slavná BO byla od počátku napíchnuta carskou tajnou službou.

Savinkov, zlomený tímto odhalením víc než všemi vězeními, se s ideou teroru rozloučil a obrátil se k literární práci, kterou jako by se chtěl z teroristické minulosti vykoupit. Vznikají knihy Vzpomínky teroristy a román s apokalyptickým názvem Kůň sinalý. V ní vystupuje postava jakéhosi mystického anarchisty, který věří, že teror je paradoxní cestou k Bohu podle hesla „kdo zahubí svou duši, ten ji získá“. Vypravěč s ním však polemizuje: tudy asi ne.

Kudy tedy? Roku 1917 se Savinkov vrátil od literatury k politice, nyní už té „standardní“. V Kerenského kabinetu se stal ministrem obrany. A zase krach, zase útěk a zase literatura. V emigraci Savinkov napsal román Kůň vraný. Místo teroristy je tentokrát hrdinou velitel oddílu Bílé armády. I jeho srdce však svírá týž pocit, že všechno to zabíjení nemá žádný smysl.

Podivně nesmyslný je i konec Savinkovova života. Roku 1924 se tajně vrátil do Ruska, byl zatčen a ve vězení „náhodou“ brzy zahynul. Co Savinkov v Rusku chtěl – jestli organizovat teror ve starém stylu nebo nějaké nové politické podzemí - , jestli zase naletěl provokatérovi, to se už asi nedozvíme. Jisto je, že jeho znepokojivá postava zaujala mnoho autorů, od Alexandra Solženicyna až po našeho Ivana Martina Jirouse:

Po ránu mezi ďábly vstávám
pomalu sám se ďáblem stávám
tak se mi vybavuje znova
povzdech Borise Savinkova.

Spustit audio
autor:Martin C. Putna
  • Aktuální dění
  • Specifický webový obsah