Pták Ohnivák

Princezna Albi, která se nechce rozloučit s dětstvím a smířit s tatínkovou smrtí, musí podstoupit jakousi iniciační cestu, na které se setkává se svou minulostí a se zosobněním Času, Smrti a Života. Během této pouti přijímá sama sebe jako dospělou bytost, která je schopna milovat druhé.

Pokus dramaturgie Národního divadla, zařadit na repertoár rodinné představení tohoto typu, je chvályhodný. Pokud si stručně převyprávíme obsah hry Daniely Fischerové, zdá se, že ani nemůže být pro ten účel téma vhodnější - vždyť zážitky z doby, kdy poprvé vykročíme od jasného a bezpečného dětství do mnohoznačné a temné dospělosti, v nás zůstávají zapsány nejhlouběji. Autorku však zrazuje forma. Fischerová přemýšlí o tématu spíše esejisticky než dramaticky: v textu je tak přemetaforizováno a přearchetypováno, že působí na jevišti jako nasycený roztok. Odmítá přijmout téměř jakýkoliv pokus o scénický obrat, ale i hereckou akci (ono i čistě prakticky: jak má třeba Johana Tesařová ztělesnit sám Život?).

Intelektuální osobnosti, ale i poetické obrazy, které se ještě dají s jistou tolerancí k autorčinu stylu číst, se v jevištním provedení jeví někdy až nechtěně komicky - ať už jde třeba o Albino metaforické rozdvojení, když poslechne otce a odmítne vyzkoušet nabízená křídla, nebo o okamžik prozření, kdy se jí na hrudi rozzáří vytoužená hvězda v místě srdce. Jevištní podoba najednou působí ilustrativně, doslovně a těžkopádně. Fischerové "nová pohádka na věčné téma", jak je Pták Ohnivák nazýván v programové brožuře, má ještě jednu slabinu: divák má každou chvíli pocit, že TO už někde viděl či četl. Název dost nešťastně vypůjčený z notoricky známé Erbenovy pohádky, zastavený čas, okřídlený mládenec Cizáček, král, který se zřítil v poušti - to jsou motivy, při kterých naskočí jména jako Andersen, Čapek, ale i Saint-Exupéry... Předvídat děj a někdy i jednotlivé repliky není až takový problém, postrádáme napětí i trochu nečekaného překvapení.

Svízelné role mají, jak jsem se již zmínila, herci: je tu pro ně málo konkrétních divadelních situací. Filozofující dialog prokládaný nepopiratelnými pravdami typu: "Všude, kde je člověk sám, je mráz", neí pro divácky poutavou jevištní formu nejlepší východisko. Zvlášť detské publikum bude nejspíš zmateno přespekulovaným dějem a postavami. Kateřina Winterová jako princezna Albi a Jana Janěková ml. jako její alter ego Ohnivá, mají pro své role sice uvěřitelné fyzické předpoklady i dostatek energie, ale přesto se jim nedaří zaujmout publikum do té míry, aby dívčí příběh spoluprožívalo jako svůj. Ani herci tak vzácných kvalit jako je Josef Somr je nepodařilo zživotnit postavu princezniny Chůvy, respektive Chůváka. A tak se vlastně nejlépe daříjednoduchými, hravými prostředky, navázat kontakt s publikem Vladislavu Benešovi v roli Krkavce, Albina krákoravého průvodce na dno hlubiny uvědomění.