Psanci a outsideři Breta Harta. Poslechněte si povídky z časů kalifornské zlaté horečky

Romány a povídky z časů kalifornské zlaté horečky vynesly Bretu Hartovi slávu i místo mezi americkými klasiky. Čtenáři nepochybovali o tom, že autor vše, o čem píše, na vlastní kůži skutečně prožil. A nutno říci, že tyto představy svými historkami podporoval i sám Harte. Ve skutečnosti prý mezi zlatokopy v Jackass Hillu strávil jen pár dní.

Harte nebyl žádný větrem ošlehaný dobrodruh, ale jemný intelektuál s bohatou fantazií. Na druhou stranu měl v sobě i něco ze svých hrdinů – outsiderů a psanců se smyslem pro spravedlnost. Ještě jako mladý novinář neváhal vystoupit na obranu indiánů před „barbarstvím bílé civilizace“ a navzdory výhružkám publikoval reportáž o masakru v indiánské vesnici kmene Wiotů v únoru 1860.

Šedesátá léta 19. století Hartovi přála. V této době napsal své nejslavnější povídky, jako je například Štístko Tábora křiklounů. V roce 1868 dokonce založil svůj vlastní časopis Overland Monthly, mezi jehož spolupracovníky patřil například Mark Twain.

V sedmdesátých letech se ale od Harta štěstí odvrátilo. Odešel z Kalifornie a tím jako by přišel i o svůj velký literární nuget, který zde našel. Na Východě mu nic nevycházelo – nedařilo se mu psát, postupně přišel o všechny peníze, upadl do dluhů a začal pít. Ze životního marasmu ho vytrhlo až místo amerického konzula v Německu a posléze ve Velké Británii, kde se mu i podařilo navázat na dřívější literární úspěchy. Kvůli strachu z věřitelů se už do Ameriky ale nikdy nevrátil. V roce 1902 zemřel na rakovinu. Na náhrobku má verš ze své básně: „Smrt sklízí nejlepší úrodu...“.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.