Kantorovy trefuňky, Papšák a Mexikán a další povídky Ladislava Stroupežnického

Kantorovy trefuňky

„Naši furianti“ nebo příběhy záletníka Mikuláše Dačického získaly Ladislavu Stroupežnickému trvalé místo v panteonu české literatury. Málo se ale ví, že talentovaný samouk Stroupežnický, který se stal po třicítce uznávaným dramaturgem obnoveného Národního divadla, psal už jako dvacetiletý drobné humoristické texty. Těmi se prosadil v řadě časopisů.

Vzpoura na korvetě Dagmar

Pušky mají nabité a střílet umějí už od dvanácti. Dva mladíci vyrazí na lov divokých kachen a na pomoc dostanou cvičeného psa. Na rybníku však zažijí trochu jiné dobrodružství, než čekali. Kdo obsadí loďku, pojmenovanou po jejich dětské lásce? Povede se jim splnit úkol a odnést domu loveckou kořist?

Nejdřív široké lány polí, pak hustý borový les, pod ním palouk a u něj je zarostlý rybník zpola plný vodou, zpola bahnem. Ve skrytu stínu sítin u hráze skrývá se krásná štíhlá loď čekající na svého kapitána. Fantazie dvou romantiků školou povinných nemá hranic, a tak i rybník je bezbřehý a v přístavu kotví korveta. Nese jméno Dagmar. Srpnové sluneční paprsky doprovází dva dobrodruhy vyzbrojené loveckými puškami. Loď na lov odplouvá a zvlčilá posádka nemá slitování. Puška, karabáč, úplatky ani zásoba něžných slov nevynahradí chybějící autoritu. Vzpoura vypuká.

Stroupežnický byl známou osobností tehdejší pražské literatury. Rád s přáteli poseděl, popil, požertoval, v úřadě byl prý sám šprým a samá taškařina, lidé ho měli rádi pro jeho čestnou a nesmlouvavou povahu.
Jaroslav Kvapil

Papšák a Mexikán

U rozcestníku se potká Papšák a Mexikán. Mají zajímavou minulost a snad ještě zajímavější příběhy, které večer dávají k dobru osazenstvu v krčmě. Každý přichází z jiné dálky, ale něco mají společného – tulácký osud. Společně večer uléhají pod širým nebem. Ráno je oba čeká překvapení.