Producenti - Hudební divadlo Karlín

Rekonstruované Hudební divadlo v Karlíně po dlouhé povodňové pauze začalo novou sezónu na domácí půdě broadwayským muzikálovým hitem Producenti. Otázkou je, jestli to byla úplně šťastná volba, míní Jana Paterová, která připravila recenzi pro dnešní Mozaiku.

Muzikál vznikl na základě filmu, za jehož scénář obdržel jeho tvůrce Mel Brooks v roce 1968 Oscara. Po obrovském úspěchu scénické podoby Producentů se k nim Brooks znovu vrátil, a v roce 2005 natočil film s hvězdným obsazením - Nathan Lane, Matthew Broderick a Uma Thurman . Ani to však nezaručilo Producentům o rok později větší zájem českého publika. Jistě zde hrálo roli téma. Producentská profese má za oceánem jinou váhu než u nás a pojí se s ní i výrazně jiné představy. Přesto příběh jednoho zkušeného, leč krachujícího producentského mazáka Maxe Bialystoka a naivního účetního Leo Blooma, který teprve sní svůj broadwayský sen, může fungovat všude. Jádrem úspěchu je totiž skvělý nápad - kolosální podfuk: nejvíc se dá vydělat na produkci naprostého propadáku. V tu chvíli totiž finanční úřad nezajímá, jak byly peníze použity. Oba pánové se tohoto nápadu chopí, koupí strašný text adorující Adolfa Hitlera nazvaný Hitler je úsvit, najmou nejhoršího režiséra a hvězdu, která zpívá a hraje s nesrozumitelným švédským přízvukem. Problém je ale v tom, že muzikál má paradoxně úspěch a oba výtečníky čeká Sing Sing. Nebyl by to ovšem muzikál, aby se Max a Leo nakonec přece jen nestali největšími producenty amerického šoubyznysu. Producentům se vytýká, že nemají žádný chytlavý hit, jejich kouzlo je ale jinde. Jsou vlastně parodií i oslavou typických broadwayských velkoprodukcí, které citují i ironizují. A v neposlední řadě při všem třpytu a lesku nepostrádají jejich dokonalou profesionalitu. Dobová atmosféra pečlivě zachycená v každém detailu nevytváří pouhou kulisu, ale je neodmyslitelnou součástí díla, které má i myšlenku. Ta však paradoxně v našem - a možná vůbec evropském kontextu - naopak v Izraeli měl muzikál obrovský úspěch - může působit kontroverzně: Je možné dělat si tak bohapustou legraci z Hitlera a jeho nacionalistické pseudofilosofie? Odpověď na tuto otázku bude jistě zcela subjektivní, ale pokud někoho při brilantní parodii zamrazí v zádech, nebude to na škodu. Režisér Antonín Procházka se na film z roku 2005 díval důkladně. Přesto měl zřejmě pocit, že musí divadelní podobu Producentů udělat ještě komičtější, a tak je občas posunoval až k frašce. Tento postup sebou nese zbytečně zkarikované scény a přemíru hereckého pitvoření. Nevyhnul se mu ani Aleš Háma jako přehnaně naivizovaný Leo Bloom, jinak pěvecky i tanečně na solidní úrovni. Ještě větším mankem inscenace byl ovšem výkon Petra Štěpánka, kterému v postavě Maxe Bialystoka především chybí charisma osobnosti. Když k tomu připočteme ještě hodně problematické zpívání a málo přesvědčivé zaujetí pro producentskou profesi, není divu, že proklamovaný pracovní i přátelský vztah s Leem stojí na hodně vratkých základech. Profesionální nároky žánru splňuje jen Tereza Duchková v roli svůdné Švédky, poněkud zbytečně stylizované do podoby Marilyn Monroe. Jakýkoli šarm postrádá i proslavené číslo Maxových obstarožních fanynek s chodítky a hranice dobrého vkusu už zcela míjejí scény homosexuálních partnerů Rogera a Carmen, Martina Pošty a Mojmíra Maděriče. První z nich navíc zrovna neoslní ani v parodijní interpretaci muzikálového Hitlera. Příliš operetní a spíše švejkovská podoba, kterou pro Franze zvolil Roman Škoda, pak ani trochu nesvědčí zupáckému a zároveň sentimentálnímu náckovi. Originálu zůstalo karlínské divadlo tedy hodně dlužno. Divák Producentů neznalý tak snad ocení alespoň prvoplánovou legraci, kterou Procházkova inscenace nabízí.