Proč se nevysmívat starcům (Příběh ze Sibiře)

Stařena si postavila vedle jeho čumu svůj čum, vytáhla z kabely sobí maso, hodila ho do kotlíku a pustila se do vaření. Boháčovi synové ji chvíli pozorovali, pak se jí začali vysmívat. Do kotlíku s masem jí hlínu nasypali, kousky dříví po ní házeli, kopali do oharků, až oheň udusili. Stařena se najedla až pozdě večer, když všichni spali. Ráno zmizela, jako by se po ní země slehla.

Toho dne dostali všichni sobi svrab. Utíkali daleko od tábora, třeli se o zem a v dálce umírali. Boháč nevěděl, co si počít, přišel o celé stádo. Zavolal proto šamana, aby mu řekl, proč se to přihodilo.

Šaman udělal obřad, ale rady si nevěděl. "Musím zavolat dobrého ducha tundry, aby nám přišel poradit..."

Jen co šaman odjel, přišla do tábora stařena. "To jsem já, dobrý duch sobů, všech zvířat a ryb. Dala jsem ti velké stádo, ale tys mě nepoznal. Tvoji synové se mi jen vysmívali. Raději dám stádo těm, kteří si je zaslouží..." řekla boháčovi.

Z boháčů se stali rázem chudáci.

Od té doby se lidé v tundře přestali starcům vysmívat, váží si jich a vždycky jim pomáhají.