Proč se nevysmívat starcům (Příběh ze Sibiře)

19. listopad 2007

Kdysi dávno žil v tundře jeden boháč. Měl ženu, dva chlapce a stádo sobů. Stalo se, že do jeho tábora zavítala stařena. Nikdo ji neznal, odkud přijela, nikdo nevěděl. Boháč si stařeny nevšímal, ani kousek masa jí nenabídl.

Stařena si postavila vedle jeho čumu svůj čum, vytáhla z kabely sobí maso, hodila ho do kotlíku a pustila se do vaření. Boháčovi synové ji chvíli pozorovali, pak se jí začali vysmívat. Do kotlíku s masem jí hlínu nasypali, kousky dříví po ní házeli, kopali do oharků, až oheň udusili. Stařena se najedla až pozdě večer, když všichni spali. Ráno zmizela, jako by se po ní země slehla.

Toho dne dostali všichni sobi svrab. Utíkali daleko od tábora, třeli se o zem a v dálce umírali. Boháč nevěděl, co si počít, přišel o celé stádo. Zavolal proto šamana, aby mu řekl, proč se to přihodilo.

Šaman udělal obřad, ale rady si nevěděl. "Musím zavolat dobrého ducha tundry, aby nám přišel poradit..."

Jen co šaman odjel, přišla do tábora stařena. "To jsem já, dobrý duch sobů, všech zvířat a ryb. Dala jsem ti velké stádo, ale tys mě nepoznal. Tvoji synové se mi jen vysmívali. Raději dám stádo těm, kteří si je zaslouží..." řekla boháčovi.

Z boháčů se stali rázem chudáci.

Od té doby se lidé v tundře přestali starcům vysmívat, váží si jich a vždycky jim pomáhají.

autor: Pavlína Brzáková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.