Proč nechytili jednoho z největších masových vrahů Josefa Mengeleho? Málo hledali, říká francouzský prozaik Olivier Guez

31. říjen 2018
Olivier Guez

Jak je možné, že neblaze proslulý osvětimský lékař Josef Mengele po třicet let unikal spravedlnosti? Jak to, že se agentům, kteří nacisty stopovali, nepodařilo Mengeleho dopadnout? I to jsou otázky, které v románu Zmizení Josefa Mengeleho klade francouzský prozaik Olivier Guez.

Co vás přivedlo k zájmu o osobnost a život Josefa Mengeleho, o jeho poválečnou „cestu“?

Dlouho jsem chtěl napsat příběh nějakého válečného zločince, protože historie druhé světové války neskončila v květnu roku 1945, ale v mnoha ohledech pokračovala dál. Josef Mengele byl poměrně jednoznačná volba, protože právě on zosobňuje prototyp válečného zločince. Jeho poválečný život je navíc opředen řadou tajemství, je plný nevyjasněných událostí. Velmi dobře víme, co Mengele dělal v Osvětimi. O jeho poválečném životě toho ale víme mnohem méně. A on po válce žil ještě velmi dlouho, zemřel až v roce 1979. Nikdy nebyl zadržen, a tím pádem ani souzen. Ptal jsem se proto nejen na to, jak tento člověk prožil více než třicet let svého života, ale také na to, co pro jeho zadržení dělali jednotlivci, jako byl například známý lovec nacistů Simon Wiesenthal nebo světové tajné služby – od izraelského Mosadu přes CIA až po německé tajné služby.

Manifest designerů: Velčovského zlaté plechovky i Hayonův Cosmocake

Instalace z pěti tisíc zlatých plechovek, Maxim Velčovský

I po skončení letošního ročníku mezinárodního festivalu designu a módy Designblok, jehož tématem byla oslava, pokračuje v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze výstava nazvaná Manifest. Organizátoři dali prostor tvůrcům, kteří jsou spojení s dvacetiletou historií Designbloku a kteří ho inspirovali a ovlivnili. Výstava proto manifestuje odlišné přístupy k navrhování předmětů, způsoby myšlení a otvírá i téma úlohy designerů.

Váš román stojí na velmi poctivém výzkumu, precizně pracujete s celou řadou informací, v textu také nabízíte i řadu nových pohledů a faktů. S jakými materiály, zdroji a prameny jste při vzniku knihy pracoval? A jak dlouho jste téma studoval?

Rešerším a studiu tématu jsem se věnoval několik let. Přečetl jsem téměř vše, co kdy bylo o Josefu Mengelem napsáno a vydáno. Velmi důležité pro mě byly některé biografie, především v osmdesátých letech vyšlo několik seriózních. Hodně jsem studoval také univerzitní a vědecké práce. Určující pro mě bylo i to, že jsem osobně navštívil místa, na kterých se Mengele vyskytoval a kde žil. Navštívil jsem například Freiburg, kde se narodil, jel jsem také do Buenos Aires, kde dodnes existují restaurace a kavárny, kde se bývalí nacisté setkávali. Byl jsem také v Patagonii a v Brazílii, kde Mengele strávil asi čtrnáct let na farmě maďarských vystěhovalců. Na základě těchto zdrojů a cest jsem pak sestavil skutečný příběh Mengeleho jihoamerického exilu a přetavil ho do formy románu.

Lidstvo je jako padající meteorit. Náš svět si zničíme sami, říká estonský režisér Tiit Ojasoo

Revoluce, Teatr NO99

Co může dnes znamenat revoluce? Tím se v inscenaci Revoluce zabývá estonský soubor Teatre NO99 který zahájil 3. ročník pražského divadelního festivalu Palm Off Fest.

Jak Josefa Mengeleho vidíte a chápete vy sám? A jaký portrét Mengeleho jste ve svém románu vytvořil?

Myslím, že nikdo nemůže pochybovat o tom, že Josef Mengele byl špatný člověk. Nemyslím si ale, že kdyby se narodil o třicet let později, pak by čtvrtil malé děti a pohřbíval je u sebe na zahradě. Myslím si, že to byl ambiciózní kariérista, který využil nacistického režimu pro svůj profesní vzestup a růst. Post vrchního lékaře v Osvětimi přijal proto, že se chtěl stát univerzitním profesorem. Měl pocit, že pokud bude svůj výzkum vést v koncentračním táboře, pak jeho kariéra půjde strměji a rychleji nahoru. Stal se nacistickým lékařem, který ve jménu zdraví národa a čistoty rasy nehledí na nic. Zajímá ho výzkum, ale nezajímá ho lidská bytost. Řekl bych, že Mengele byl oportunistou a sebestředným člověkem, který nemiloval nikoho jiného než sebe. Byl člověkem neseným na vlně nacistické ideologie, což potvrzuje i fakt, že před válkou i po válce byl Josef Mengele nikým.

Čtěte takéAjelet Gundar-Gošenová probouzí lvy v nás. Představuje román o nejtemnějších koutech lidské duše

V jednom rozhovoru jste řekl, že při psaní knihy jste nemohl spát, a pokud jste spal, tak jste ze spánku vykřikoval Mengeleho jméno. Asi to bude znít zvláštně, ale dalo by se říct, že vás toto setkání i něčím obohatilo?

Práce na románu mi ukázala něco, co jsem v podstatě věděl už dávno. A to, že člověk je schopen všeho - těch nejúžasnějších, nejkrásnějších věcí, a zároveň těch největších otřesností a zrůdností. Symbolem toho, kam až člověk může klesnout, je vyhlazovací tábor Osvětim. Bylo těžké se s tím konfrontovat. Já jsem ale naštěstí nepsal román o hrůzách, které se v této továrně na smrt děly, přestože román pasáže z Osvětimi obsahuje. V těchto případech jsem většinou použil citace jednoho maďarského lékaře, který Mengelemu asistoval. Co mi přišlo velmi zajímavé, je trajektorie Mengeleho života. Na začátku třicátých let představoval typického buržoazního měšťáka pravicové politické orientace. Pocházel z ekonomicky dobře situované rodiny, získal skvělé vzdělání, udělal si dva doktoráty, což v jeho době bylo velmi výjimečné. Společně se svou ženou Irene, která vystudovala dějiny umění ve Florencii, žili velmi aktivním kulturním životem – navštěvovali koncerty klasické hudby, pohybovali se v literárních kruzích. O několik málo let později tento člověk, pocházející z takto kultivovaného prostředí, posílá denně několik tisíc lidí do plynových komor gestem ruky v bílých rukavičkách, a píská si u toho operní árie. Když jsem o tom přemýšlel, vyvstal mi před očima jeden ze slavných obrazů Hieronyma Bosche – jeho „Zahrada pozemských rozkoší“. V tomto triptychu zobrazil peklo, očistec a ráj. Měl jsem pocit, jakoby Mengeleho život byl procházkou napříč tímto obrazem - jakoby z ráje přes očistec došel až do úplného pekla.

Na samožerech si smlsnou Kanibalky. David Drábek v divadle Rokoko režíruje svou hru

Kanibalky: Soumrak samců v divadle Rokoko

Magickou detektivku a zároveň politickou satiru Kanibalky: Soumrak samců přímo pro divadlo Rokoko napsal dramatik David Drábek, v jehož režii ji Městská divadla pražská uvádí. Úvodní píseň k inscenaci nazpívala herečka Aňa Geislerová.

Josef Mengele, podobně jako celá řada dalších nacistických pohlavárů, po třicet let úspěšně unikal spravedlnosti. Nabízí váš román nějakou odpověď na to, jak je to možné?

Mengele nebyl chycen především proto, že byl velmi málo hledán. Seriózně po něm bylo pátráno pouze 3 roky. Velkou roli v jeho úspěšném skrývání bezpochyby hrála i finanční podpora jeho rodiny, která vlastnila nadnárodní firmu na výrobu zemědělských strojů, které se prodávaly po celém světě. Mengeleho rodina ochotně platila velké peníze všem, kdo mu v Jižní Americe pomáhali. Jako příklad můžeme uvést onu maďarskou rodinu, na jejíž brazilské farmě Mengele prožil čtrnáct let. Na začátku tato rodina neměla ani cent, žila téměř ve středověkých podmínkách. Když od nich Mengele odešel, přestěhovali se do jedné z nejlepších čtvrtí v Sao Paulu, pořídili si gigantickou vilu a limuzínu se šoférem. To vše bylo placeno Mengeleho rodinou. Závěrem bych chtěl říct, že jsem nepsal knihu o německé historii. Mengeleho příběh vnímám jako součást širšího, evropského dědictví. Chtěl jsem vyprávět o pádu člověka, který byl vrahem evropské myšlenky. Můj román je ale zároveň možné číst jako detektivní příběh, který se odehrává na pozadí studené války. Je možné číst ho oběma způsoby.