„Pro věčnou budoucí všem rebelům výstrahu.“ Staroměstská exekuce v roce 1621 byla hrozivým divadlem

Čtěte také

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté

Z historického povědomí jakoby se vytratil fakt, že čeští stavové roku 1617 složili při pražské korunovaci slib věrnosti do rukou Ferdinanda II. Štýrského. Porušení slibu věrnosti daného králi, bylo ve feudální společnosti jedním z nejtěžších prohřešků. Fakticky ale rozhodovaly vojenské síly. Za neúspěchem odbojné šlechty patrně stojí chybné zhodnocení vztahů se zahraničními protestantskými knížaty i volba politicky slabého vzdorokrále Fridricha Falckého.

Po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře bylo jasné, že císařův hněv dopadne hlavně na hlavy třiceti direktorů, kteří po čas povstání spravovali České království. V původních návrzích se dokonce počítalo až s osmdesáti popravenými.

„Divadlo hrůzy“ i velkorysá milost

Představitelé odboje, kteří po bitvě na Bílé hoře neodešli ze země, patrně netušili, kam až císař hodlá zajít při udílení trestů. Z výslechových protokolů se bohužel dochoval jen zbytek. Vůdci odboje v nich nevystupují příliš sebevědomě. Donášejí na členy direktoria i na další osoby spojené s povstáním.  

To vše bylo jen úvodem k samotnému „divadlu hrůzy“, které se uskutečnilo na Staroměstském náměstí. V něm hrál snad nejdůležitější úlohu proslulý kat Jan Mydlář. Ferdinand II. však neplánoval manifestovat pouze svou mocenskou převahu, ale také svou shovívavost. Dnes už jen těžko rozpoznáme, jaké motivace ho vedly k omilostnění měšťana Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu a zamítnutí milosti pro rytíře Diviše Černína z Chudenic, jehož bratr Heřman na popravu dohlížel z pozice hejtmana Starého města pražského.