Pražská náplavka se dívá největšími kulatými okny na světě do budoucnosti. Co ji čeká?

Pražská náplavka má největší kulatá okna na světě

Přiblíží rekonstrukce kobek za 174 milionů korun Prahu k městům jako Vídeň, Milán či Lyon? Odpovědi jsme hledali v živém přenosu vltavského ArtCafé ze Dnů otevřených kobek.

Deset let a jedna z největších investic do veřejného prostoru v Praze za poslední roky. Dvacet nově zrekonstruovaných kobek na Rašínově a Hořejším nábřeží se v těchto dnech poprvé představují veřejnosti. Autorem nových kobek je architekt Petr Janda a jeho tým ze studia Brainwork. Svou vizi představil na architektonické procházce společně s architektem Adamem Gebrianem.

Náplavka jako ukazatel kondice města

 „Postupně se tu podařilo udělat něco, co by se podle mě mohlo stát pilotním přístupem pro veřejný prostor v Praze a celé republice,“ míní Janda. „Prostory kolem Vltavy jsou ty nejdůležitější a na jejich stavu vidím, v jaké kondici město je,“ říká kritik a popularizátor architektury Gebrian a dodává: „Tohle je krok dobrým směrem, je to ale relativně malá věc a jsme teprve na začátku.“

V nových kobkách, kde se nově plánuje celoroční provoz, mají být kavárny, galerie, bary, DIY dílny, nově najdete na Hořejším nábřeží také pobočku pražské městské knihovny provozující sousedkou dílnu nebo tzv. komunitní kobku. „Snažili jsme se vybírat spíš než podle ceny, tak podle obsahových a programových kritérií, a to se nám povedlo,“ říká kurátor náplavek Jiří Sulženko z městské společnosti Trade Centre Praha, která kobky spravuje. Město chce klást na náplavkách klást důraz na umění, udržitelný cestovní ruch, sousedskost a řemesla.

Sedm nových kulatých kobek na Rašínově nábřeží uzavírají asi největší kulatá otočná okna na světě. Jsou vyrobená ze 7 cm tlustého plexiskla, na šířku mají v průměru pět a půl metru, otevírají se na čidla a jsou bezbariérová. Otevření i zavírání trvá několik vteřin.

„Tenhle prostor nebyl navržený na to, aby byl používaný veřejností a rozhodně nebyl navržený na celoroční provoz. Teď je tu snaha zpřístupnit náplavku i v jiné době. Jsme na naprosto unikátním místě, kousek od řeky a s fantastickým výhledem. Prioritou je právě výhled a také dostatek přirozeného světla v prostoru, kde nikdy nebylo. A za to platíme daň,“ komentuje rekonstrukci z útrob kobek Adam Gebrian.

Je důležité, aby si kobky našly své fanoušky, kteří je budou bránit.
Adam Gebrian

Kolem praktického fungování otočných oken se točí řada otazníků. „Ať uděláte cokoliv, nikdy stoprocentně nevíte, jak ta věc bude následně fungovat a kdo to tvrdí, tak lže. Podle mě je důležité se z toho pak nehroutit a hledat řešení. Dát takovou věc do veřejného prostoru je výzva – můžeme si to dovolit? Umíme se o to starat? Jsou to správně vložené peníze? Všechno se tu ukáže a to podle mě to není špatně,“ apeluje Gebrian.  

Komu bude sloužit velkorysá architektura?

Zrekonstruované kobky na nastěhování nájemců teprve čekají a ne všechny provozy zahájí činnost před zimou. Někde dokonce panují pochybnosti, zda vizuálně působivé kulaté kobky nejsou svým vzhledem příliš limitující a nebudou přitahovat do budoucna jen takové podniky, které zvládnou provoz finančně utáhnout.

„Snažíme se, asi podobně jako současné vedení města, vyrovnat s touto změnou, která je designově nepochybně velmi čistá, má ale jednu velkou nevýhodu –  forma dost přebíjí obsah a my jsme vždy byli spíš nositelé obsahu než formy. Rádi bychom zachovali kola, ale je nám jasné, že nemůžeme v tomhle velice velkorysém skle provozovat komunitní dílnu tak, jak jsme to dělali dřív. Zatím vyjednáváme s městem. Ani my, ani město si nejsme jistí, jak to bude vypadat z hlediska praktických detailů každodenního života,“ komentuje budoucnost Bajkazylu na náplavce jeho zakladatel Martin Kontra.

Mnohé se zlepšilo, řada věcí ale stále není na náplavce v pořádku.
Adam Gebrian

„Architektonická kvalita představuje další krok po původním punkovém přístupu. Myslím, že náplavka do toho dorostla. Vůbec si nemyslím, že architektonické řešení evokuje komercializaci, podle mě je univerzální,“ oponuje architekt kobek Janda.

Spící zóna bez pravidel

Rašínovo nábřeží se do své současné podoby začalo pomalu rodit v 70. letech 19. století. Dostavba překladiště a potřebné náplavky na protějším Hořejším nábřeží začala až v roce 1914. Zhruba od poloviny minulého století se z dříve rušných náplavek stalo území nikoho a Praha neměla v podstatě až do roku 2014 žádný koncepční dokument, který by se věnoval rozvoji vltavských břehů.

Na náplavce zavřeno

Rašínovo nábřeží začalo znovu pozvolna ožívat zhruba před deseti lety, kdy se objevili první kulturní hybatelé jako např. člen občanského sdružení Dvojka sobě a provozovatel lodi (A)VOID Floating Gallery Ivo Slavík nebo zakladatel cyklistické pohotovosti Bajkazyl Martin Kontra.

Rok 2009 byl podle Slavíka zlomový. V kobce č. 9 začali provozovat kavárnu, na Rašínově nábřeží probíhaly umělecké výstavy a lidé toto místo začali pravidelně vyhledávat. Postupně přibývaly další projekty. „Tehdy nebyla určená žádná pravidla hry a my jsme objevili spící zónu přímo v centru města a naskytla se šance s městem vyjednávat, abychom tu něco začali dělat,“ vzpomíná s trochou nostalgie Martin Kontra.

Kobky nebo čapadla? Jak se do nových kulatých kobek najíždí vozíčkářům? A nehrozí komercializace tohoto cenného veřejného prostoru? Poslechněte si celý vltavský přenos ArtCafé ze dnů otevřených kobek, který provázela Petra Kultová. Hudbu k tanci studentů konzervatoře Duncan Centre, kteří svým vystoupením symbolicky pokřtili náplavky, vybíral Josef Sedloň.

Související