Pražská dobrodružství: Nový Egon Erwin Kisch na Vltavě
O výboru z díla proslulého německy píšícího žurnalisty a spisovatele. Kniha v překladu Viktorie Hanišové vyšla loni. Rozhovor autora Autogramiády Jiřího Kamena s autorem výboru Radimem Kopáčem doplňují ukázky Kischových textů, například Nanebevstoupení Tonky Šibenice.
Nebyl přímým předchůdcem dnešních investigativních novinářů; ti pracují pro dobro věci, společensko-politickou změnu. Kisch pracoval, protože měl pocit, že v těch chvílích doopravdy, autenticky žije: „Tancuje se, hraje, pije, koketuje, kouří, zpívá, dohaduje, křičí, nadává a pere jedna radost.“
Ve výboru z tvorby nazvaném Říkaj mi Tonka Šibenice, jehož editorem je Radim Kopáč, je připomínán Kisch z desátých a začátku dvacátých let minulého století, kdy se cítil mezi anarchisty a bohémy, ve společnosti vyvržených − pasáků a prostitutek, bezdomovců a kriminálních živlů z polosvěta − jako ryba ve vodě.
Ignoroval dělicí čáru mezi žurnalismem a beletrií
Právě v tom čase si intenzivně uvědomoval své „pražské srdce“. Praha, Kischovo rodné město, její odvrácená tvář, vylíčená s neobyčejnou lehkostí, nadsázkou a humorem i sebeironií, byla tehdy středobodem jeho života i reportáží. A právě tento charakteristický rozměr Kischových „pražských textů“ je velmi dobře patrný v novém překladu Viktorie Hanišové.
Nejposlouchanější
-
Naše, Sladká, Klepy a další povídky Barbory Hrínové
-
Michel Houellebecq: Podvolení. Francie blízké budoucnosti a příběh o hledání víry, lásky a hranic
-
Michel Houellebecq: Mapa a území. Příběh fotografa, který hledá nové způsoby uměleckého vyjádření
-
Frank Bertrand: Poslední noc Tennessee Williamse. Bilanční monolog stárnoucího umělce
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.