Praní špinavých idejí. O pokusu propašovat záměrné nesmysly do odborných časopisů

James A. Lindsay, Helen Pluckrose a Peter Boghossian. Trojice amerických akademiků zkoušela propašovat záměrné nesmysly do odborných časopisů
James A. Lindsay, Helen Pluckrose a Peter Boghossian. Trojice amerických akademiků zkoušela propašovat záměrné nesmysly do odborných časopisů
0:00
/
0:00

Právě tak své počínání označili tři američtí akademici, kteří pokusně publikovali špatné nápady v odborných časopisech gender studies a příbuzných oborů. Rozpoutalo to živou debatu. Autor pořadu Petr Šourek debatuje se třemi studenty filozofie - Annou Martinovskou, Richardem Císlerem a Tomášem Musilem ze spolku Praxis při Ústavu filozofie a religionistiky FF UK. Zazní ukázky záměrně pokřivených článků z pera Petera Boghossiana, Helen Pluckrose a Jamese Lindsayho.

Jako „praní špinavých idejí“ – intelektuální obdobu praní špinavých peněz – označil James A. Lindsay v rozhovoru pro Filozofické reflexe – tajný projekt, kterému se víc než rok věnoval spolu s Helen Pluckrose a Peterem Boghossianem. Trojice amerických akademiků zkoušela propašovat záměrné nesmysly do odborných časopisů v oborech jako genderová, rasová nebo kulturní studia.

Uvažovali následovně: pokud se se jim podaří „špinavé ideje“ publikovat, tedy validovat systémem odborných publikací, pak jsou vlastně vyprané. Celý systém potom se pak dá použít jako pračka na ideje; podobně jako pračky na peníze, které legalizují nelegální příjmy.

Skutečně se jim podařilo systémem leccos protáhnout a validovat. Na základě svých experimentů pak světu předložili něco jako technický popis této pračky na ideje a manuál k její obsluze.

V těchto Filozofických reflexích se bavíme o to, o čem jejich test vypovídá, co a jak se tu validuje, a nakonec také o tom, kudy vedou zákopy současných kulturních válek.

Autor pořadu Petr Šourek se o tom baví se třemi studenty filozofie – Annou Martinovskou, Richardem Císlerem a Tomášem Musilem. Ti jsou sdružení ve spolku Praxis při Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do studia přišli se svým čtením celé aféry. Součástí pořadu je také rozhovor s jedním ze tří autorů „testovacích článků“ Jamesem A. Lindsayem, který zde přinášíme také v přepisu.

Petr Šourek:

Říkáte o sobě, že se věnujete myšlení, ale filozof nejste. Zřejmě je to pro vás důležitá distinkce, co tím chcete říct?

James Lindsay:

Mám jisté, i když ne zas tak hrozné pochybnosti hlavně o analytické filozofii. Analytická filozofie sice není nějak politicky zatížená, to si nemyslím, ale je to myšlenková obdoba tekutých písků a její stoupenci mají sklon podceňovat význam empirie při utváření našich hypotéz o světě kolem nás. V podstatě souhlasím s tím, co píše Peter Unger ve své knížce Empty Ideas, že jde o prázdné myšlenky. Nebo jak to formuloval Dan Dennett, když řekl, že se většina současné filosofie proměnila ve „štrachy“. „Štrachy“ jsou trochu pozměněné šachy, a zatímco celý svět zná a hraje šachy, filozofové vášnivě rozebírají své paralelní „štrachy“.

Nijak mě konečně nebere ani filozofie, která řeší ontologické otázky jako povahu bytí, a podezřele na mě působí celá protiosvícenská filozofická tradice někam zpátky až k Nietzschemu a konkrétně postmoderna, přičemž podle mě se teď dostáváme do doby aplikované postmoderny. Čili kolem nás v této chvíli vyskytuje tolik různé filozofie, která mě spíš odrazuje od toho, abych se přihlásil k tomuto označení.

Petr Šourek:

Takže jste takový myslící nefilozof?

James Lindsay:

Já bych si klidně rád říkal filozof, ale filozofii jsem přímo nestudoval – takže tento důvod říkat si filozof odpadá, a můj náhled na myšlení se nekryje ani s převážnou částí dnešní filozofické produkce – takže bych tím, že si budu říkat filozof, vytvářel zavádějící představu o tom, co dělám, když myslím. 

Petr Šourek:

Jste tedy matematik?

I to je komplikovanější. Pracoval jsem v tom oboru do roku 2010, mám z něj doktorát, ale dnes jsem v takové trochu divné pozici, mám jiné denní zaměstnání, k tomu dál dělám akademickou práci. Většinou se prostě zabývám tím, co mě zajímá, ať už je to z jakéhokoli oboru. Jdu si za určitým tématem napříč hranicemi disciplín.

Petr Šourek:

Vaše záměrně nesmyslné články jste posílali do časopisů jistých oborů, na které jste se zaměřili. Zeptám se jednoduše: co máte proti oborům jako gender studies, proti studiím sexuality, kulturologii a podobně? 

James Lindsay:

Mám proti nim to, že se nepostupují rigorózně vědecky. Přitom předmět jejich studia je podle mě skutečně důležitý. Je opravdu potřeba lépe porozumět například vztahu mezi pohlavím a genderem, tomu, jak se gender projevuje v různých kulturních kontextech, ale také tomu, jak funguje pohlaví biologicky, abychom lépe porozuměli tomu, proč se manifestuje právě tím nebo oním způsobem.

To ale rozhodně není způsob, jak k tomu přistupují současná genderová studia. Epistemiologický a etický posun vedl k tomu, že se nepostupuje rigorózně. Biologická vysvětlení pro genderové role jsou předem vyloučena z uvažování v rámci toho, čemu říkají konstruktivismus, a tím se myslí kritický konstruktivismus, jak s ním přišla postmoderna. Těmto otázkám dnes potřebuje rozumět právě proto, že naše společnost je čím dál tím rovnější, ale pokud tu máme obory, kde se nepřijímá kritika a není ochota přijmout empirická zjištění či kritiku z jiných disciplín, biologie nebo třeba filozofie, které se snaží jejich postup podrobit přísnějším vědeckým pravidlům, potom se dostáváme do značných problémů.

A skutečně se ukazuje, že v těchto oblastech, speciálně tam, kde aplikují kritický konstruktivismus, se často odvolávají na takzvané falešné vědomí. Takže když třeba kritizujete, že genderová studia nepostupují vědecky nebo že kritická rasová studia špatně používají data, která máme o rasových problémech, tak jste obviněn, že propaguje patriarchát. A pokud jste žena, tak že trpíte internalizovanou misogynií, nebo jste dokonce stoupenec nadvlády bílé rasy, který to dělá, protože trpí pocitem ohrožení. Prostě musíte něčím trpět, mít nějaký defekt, který vám brání s nimi naprosto souhlasit.

A právě tahle situace, kdy normální kritika nefunguje, nás donutila udělat, co jsme udělali. Protože jsou naprosto imunní vůči kritice zvenku, rozhodli jsme se dostat dovnitř tímto způsobem, stát se jedním nebo jednou z nich, dělat to jako oni a pak vyjít na veřejnost s tím, co jsme zjistili.

Petr Šourek:

To všechno se ale děje v určitém kontextu. V jakém? Proč jste s tím vůbec začali? Na co tím reagujete?

James Lindsay:

Vaši posluchači asi zaregistrovali, co se děje při předávání různých cen – Oskarů, Grammy. To poutá značnou pozornost. Vždycky si tam někdo hlasitě stěžuje, že v daném filmu nebyly dostatečně nebo správně reprezentovány ženy, jedna rasa nebo jiná… Hodně to rozděluje a rozeštvává lidi, přenáší se to i do politiky a nejsilnější je to univerzitách, což není divu, protože právě tam se učí obory, ze kterých to pochází.

Takže pak se stane, že univerzita pozve někoho, aby pronesl přednášku. A studenti těchto oborů dojdou k názoru, že s tím, co ten člověk tvrdí, se nedá souhlasit a mohlo by to někoho urazit. Prohlásí tedy, že ten člověk škodí utlačovaným. Pak protestují a poškodí mikrofony. Úplně se to vymklo z rukou.

Teď tedy univerzity začaly znovu trvat na svobodě slova, ale v posledních letech takhle v podstatě zabránili každému, kdo se jim nelíbil, aby vystoupil na univerzitní půdě. A netýká se to jenom nějakých extrémních cvoků, už ani lidé řekněme z konzervativního mainstreamu nemohou prezentovat na univerzitní půdě svoje názory. Stačí, že si jich tito aktivisté všimnou.

Byl jsem sám  na přednášce, kde poškodili zvukovou aparaturu začali křičet na přednášející, která hájila názor, že biologické danosti mají jistý vliv na genderové role, řvali na ni, že je internalizovaný misogyn, že má vymytý mozek a svými názory chce poškodit studenty. Oni že protestují jenom proto, aby ochránili ženy a menšiny před škodlivými myšlenkami a slovy, které nepatří na univerzitní půdu. Ale kde jinde se pak má o takových věcech diskutovat než na univerzitě? Vysoké školství prochází v tomto ohledu vážnou krizí.

Petr Šourek:  

To tedy byla vaše motivace, a jak jste tedy začali?

James Lindsay:

No začali jsme, musím říct, blbě. Prostě jsme vzali něco směšného, hodili to na papír, ani jsme to pořádně nečetli a mysleli jsme si, že nám na to skočí.

Takové věci jsme psali od srpna do listopadu 2017 a nebylo to k ničemu, nic nám neotiskli, většinou to ani nepřijali k oponentuře. Psali jsme naprosté pitominy a oni to samozřejmě poznali.

Když jsme viděli, že to k ničemu nevede, rozhodli jsme se od základu změnit svůj přístup a zjistit, co se na poli těch oborů děje, co jejich badatelé skutečně dělají. To znamenalo uchopit materiál jejich způsobem a pak jim ho poslat zpátky v podobě článku, který to, co jsme nastudovali, šíleně přehnal nebo záměrně převrátil.

Například v článku, kde doporučujeme, aby si muži léčili trans- a homofóbii anální autoerotikou. Vypadá to, že je tu jistá korelace mezi nákupem análních autoerotických pomůcek, liberálními názory, pochopením pro feministické postoje a tím, že člověk necítí odpor ke gayům a transsexuálům. Nicméně my jsme z této korelace udělali kauzální vztah a doporučovali mužům kauzální samoléčbu erotickými pomůckami – to byl naprostý nesmysl.

Pokud pak odborný časopis není schopen zachytit takový lapsus v argumentaci, a ještě ho chválí jako průlom v oboru, tak v čem vlastně spočívá odbornost toho časopisu?

Náš postup by se tedy dal shrnout následovně: nastudovat příslušné pojmy, ověřit si, že i když použijeme tyto pojmy, nesmysly, které chceme tvrdit, zůstávají dál nesmysly, a pak je opentlit stávající odbornou literaturou, aby byly publikovány.

Petr Šourek:

Takže jste si osvojili určitou techniku, počínaje jakýmsi slovním maskáčem, naučili se používat jazyk těch oborů, abyste se vám podařilo vůbec něco vpašovat dovnitř.

James Lindsay:

Pašování je dobré pojmenování. My jsme totiž testovali takovou pračku na ideje. Jako se perou špinavé peníze, tak jsme my prali myšlenky a pojmy. Nejdřív jsme si vymysleli závěr, pak jsme ho pomocí špatných argumentů a metod vyztužili existující literaturou v oboru. To jsme následně protáhli systémem odborných publikací a čekali, jestli to na druhé straně vypadne jako vědění, poznatek nebo cokoli cenného. Pokud pak systém validuje špatné nápady nebo předsudky, je to obdoba praní špinavých peněz, ale pro myšlenky.

Petr Šourek:  

Co jste přitom o tom systému zjistili? Jak je podle vás nastaven?

James Lindsay:

V podstatě se nám potvrdilo, že jsou zaujatí proti všemu, co mělo tradičně ve společnosti největší moc a vliv, řekneme proti bílým heterosexuálům. Když děláte problém z toho, co se považuje za tradiční držitele moci, tak vám projde prakticky cokoli.

Můžete si pak vzít nějaký naprosto šílený předsudek proti bílým mužům a nebude nijak těžké vpašovat ho do jejich systému. Stačí, že víte, kdo se smí kritizovat a kdo ne, a nevybočujete. Když navíc předvedete znalost literaturu v oboru, proženete už systémem jakýkoli předsudek.

Pokud je ale tohle způsob, jak se zkoumá gender, sexualita, rasové otázky, jaké pak můžeme očekávat výsledky?

Petr Šourek:           

Říkáte, že závěry jsou předem dané a hledá se jen způsob, jak k nim dojít. To připomíná produkci středověkých univerzit, kdy učenci vyznávali jistou pravdu, která jim byla drahá, a pak dělali všechno možné pro to, aby k ní dospěli. Není v tom tedy něco nábožného? 

James Lindsay:

Ano, jejich chování je velmi nábožné, i když se sekulárním obsahem. V minulosti jsem dělal výzkum právě na to, jak a proč se lidé chovají nábožně, a řekl bych, že jejich chování skutečně připomíná náboženství.

V tomto konkrétním případě si můžete vzít například představu o hříchu. V tradičním křesťanství máte tu představu prvotního hříchu, to znamená, že jste se narodil hříšný kvůli tomu, že zhřešili Adam a Eva. A dnes ji nahradila představa, že jste se narodil privilegovaný v závislosti na tom, z jakých identit se utváří vaše místo ve společnosti. S privilegiem potom zacházejí prakticky stejně jako s hříchem.

Články jejich víry jsou, že všechny znaky naší společnosti jsou společenským produktem, že naše biologické ustrojení s tím nemá nic společného, že lidé jsou naprosto nepopsané listy papíru, které se dají přepsat po libosti kulturními podmínkami. Pak vidíte, jak se lidé veřejně kají, že mají takové nebo onaké privilegium, a že si to museli uvědomit, aby se mohli připojit k dobré věci.

Nejvíc mi to připomíná Velké evangelické probuzení v první polovině 18. století. Ten silný důraz na morální čistotu. Jen místo podchycení hříchu se snažíme ve vlastním zájmu identifikovat a očistit společnost od každého privilegia.

Petr Šourek:

Kdybychom to domysleli o krok dál: nemá pak ten, kdo není privilegovaný, z toho nakonec zase privilegium?

James Lindsay:

Je to ironické, že? Ale pokud jejich snahy uspějí, pak to, že jste utlačovaný, vám dává jisté privilegované postavení, jistý speciální přístup k vědění, určitou morální převahu… Ve skutečnosti to jednoduše změnilo mocenské poměry. Na amerických univerzitách nyní vytvářejí hegemonii a to je přesně to, co říkají, že je třeba rozbít, takže se nakonec sami stávají tím, co nenávidí. Nicméně se jim pořád daří lidem podsouvat, že jsou nějak utlačovaní, marginalizovaní, ačkoli mají ve skutečnosti ohromnou sílu a často i převahu.

Petr Šourek:

Co byste řekl na kritiku, že jste začali jedním způsobem a pak postup změnili, a že to tedy není dostatečně rigorózní postup.

James Lindsay:

Tak pracovali jsme přece jen v utajení. A možná jsme to přece jen zbytečně zdramatizovali (v našem videu). Byl to spíš takový interní audit, co se děje, a kudy dál. Vlastně jsme si už od začátku kladli dvě otázky: ta první byla, jestli se dá publikovat hoax v Sokalově stylu. A když jsme zjistili, že ne, tak přišla na řadu ta druhá: co je třeba udělat pro to, aby nám to otiskli? Ta druhá otázka byla vlastně takový plán B, když nevyjde A – sokalovský hoax, to znamená, že budeme psát karikatury jejich článků a zjišťovat, kam až můžeme zajít.

Petr Šourek:

A nedovedla vás nápodoba původních textů v těch oborech až k tomu, že jste stali jejich badateli, že vás přijali za své... Necítíte se nakonec jejich součástí?

James Lindsay:

Ano, ano. A myslím si, že je to vlastně kompliment. A také jsme o tom tak uvažovali, když jsme se pouštěli do druhé části našeho projektu. Protože buď by nás chápali jako amatéry, kterým přesto publikovali jejich výplody, a pak je to samozřejmě hrozné, že jim něco takového mohlo proklouznout? Anebo jsme vlastně už experti a pak by měli brát naši kritiku vážně.

Včera jsem dostal email od jednoho badatele v oboru maskulinních studií. Psal, že jsem na jeho myšlenky navázal jako doposud nikdo v oboru. Podle toho jsem tedy badatelem v tom oboru. Jsme také, myslím, slušně zběhlí ve feministické epistemiologii, filozofii a možná i pedagogice. Takže jsme badatelé jako oni, s tím rozdílem, že my nesouhlasíme s tím, jak to dělají, ani s tím, jak to teď děláme i my. Je to trochu zvláštní, když člověk nesouhlasí s tím, co dělá, ale to je to, co jsme se rozhodli dělat, když jsme před rokem změnili náš postup.