Poslední chvíle lidstva – recenze

Inscenaci své hry Poslední chvíle lidstva, tragédie v pěti dějstvích s 219 scénami a více než 500 postav považoval sám autor Karl Kraus za prakticky nerealizovatelnou. V průběhu let se o to pokusilo několik divadel německé jazykové oblasti, v Čechách se však dílo, které autor napsal z velké části právě u nás, objevuje na scéně poprvé.

Rozsáhlost textu i jistá zastaralost „dokumentárních“ informací vyžadovaly zvolit jiný přístup, tedy zprostředkovat spíše atmosféru, určité nadčasové myšlenky, nabídnout různé úhly pohledu na situaci předválečnou, válečnou a poválečnou. A to nikoli v souvislosti s konkrétní dobou 1. světové války, spíše v zobecnění pocitu ohrožení, manipulace prostřednictvím médii, hrůz zákopů, první linie i zázemí.

Z překladu Hanuše Karlacha vybrali dramaturgové Viktorie Knotková a Vojtěch Bárta úryvky, z nichž vznikly tři na sebe volně navazující části. Celé představení má jednotnou scénickou výpravu, která je v jednotlivých částech variována (scéna Andrej Ďurik, kostýmy Zuzana Přidalová). Právě tyto proměny a „stěhování publika“ přispívá k atraktivitě zážitku diváků.

V první části sledují diváci děj rozesazeni po obou stranách mola, které směřuje od plátna (důležitého pro efekt hry stínů) napříč jevištěm a pak v šikmě stoupá až k balkónu, v druhém díle sedí publikum čelem balkonu a šikmě, zatímco v poslední části se přesunou na balkon a dívají se na dění shora. Tento technický popis je nezbytný, abychom si představili různorodost pohledů, které se v průběhu představení nabízejí, a s nimiž se pochopitelně výrazně scénicky pracuje.

Důležitým prvkem je využití výrazného bodového osvětlení, které (především v prvním části) kouzlí i se stíny postav na plátně. Svou roli má i hudební, resp. zvukový doprovod – v prvním dílu rytmus bicích Víta Blažka, v druhém dílu expresivní hudba Vladimíra Franze, dokreslující atmosféru kabaretního křepčení.

Ve všech třech dílech si tvůrci vystačili s pouhými sedmi herci, z nichž každý nese symbolickou charakteristiku – je tu reportérka, skeptik, vlastenec, kaplan, voják, politik, herečka. Vedoucí roli přebírá reportérka Ivany Uhlířové, jako zástupce médií a jejich všemocného ovlivňování skutečnosti podáváním zkreslených informací. Postava je inspirována skutečnou osobností, rakouskou novinářkou Alicí Schalekovou, která se v období 1. světové války dala do služeb rakouské propagandy.

V první části tedy sledujeme v režii Kathariny Schmitt výstupy jednotlivých postav, které svým chováním – více než slovy – reprezentují přístup různých vrstev společnosti k válce. Je tu vlastenec Jiřího Štrébla, tančící sofistikovaný taneček napříč scénou, voják Stanislava Majera, propagující sílu vojenských sil a zároveň krásu vypracovaného těla, duchovní Martina Pechláta, svým ústupným a podbízivým stylem podporující politické tendence, politik Marka Daniela, který v kontrastu předvádí přípravu a veřejnou prezentaci manipulativního projevu. Nechybí ovšem ani skeptik Jiřího Černého, utápějící se v alkoholu a vrhající kolem sebe ironické glosy. Výraznou roli zastává všudypřítomná reportérka Ivany Uhlířové, jejíž způsob manipulace fakty můžeme sledovat při přípravě článku v rozhovoru s herečkou (Gabriela Míčová), která se vrátila ze zajetí.

Zatímco první část se výrazně zaměřuje na prezentaci jednotlivců a jejich postojů, v druhé části režisér Thomas Zielinski vytváří vizi apokalyptické hostiny, jejíž křečovitě se smějící účastníci vytvářejí obraz společnosti, která si se zpěvem a smíchem podřezává pod sebou větev. V této expresivní kabaretní revue nechybí výstup politika, kouzelníka či šansonové hvězdy, nicméně výsledný dojem slévá masky jednotlivců v hrůznou vizi nelidskosti.

Poslední část německého režiséra Alexandra Riemenschneidera se láme do dvou nesourodých dílů. Působivé putování reportérky po zákopech, odehrávající se ve zpomaleném rytmu, kdy ostatní postavy vytvářejí scénu z vlastních těl, se zdá logickým závěrem kusu. Když se pak všichni přítomní postaví do řady jako při děkovačce, a ozve se očekávaný potlesk, dochází k jakémusi potlačovanému vyvrcholení. Stále znovu vystupuje z řady některý z protagonistů, aby se obrátil na diváky s výkřikem, provokujícím komentářem či naléhavou otázkou Jak se cítíte?. Úmysl je jasný, má to být apelativní působení na svědomí diváka, snaha o jeho mobilizaci. Doba se však změnila, a dnešní každodenní mediální masáž způsobuje, že se tato snaha šokovat diváky víceméně míjí účinkem.

Celkový tvar je tedy bezpochyby zajímavý, nicméně více než tříhodinová délka představení, mozaika frází, fragmentace situací i manipulace s diváky jsou velmi náročné na pozornost. Chvílemi se patrně každý přistihne, že ztrácí pozornost. Ironie, škleb, exprese, propagandistická hesla, svět malých lidí, stojící v kontrastu k velkým dějinám, to je forma politického divadla, kterou ocení spíše zapřísáhlí fanoušci tohoto žánru, nežli běžný divák.

K. Kraus: Poslední chvíle lidstva Režie: K. Schmitt, T. Zielinski, A. Riemenscheneider Hrají: I. Uhlířová, G. Míčová, J. Černý, J. Štrébl, S. Majer a další Divadlo Komedie Praha Premiéra 22. 4. 2011

Rozhovor s režiséry inscenace si můžete poslechnout zde.