Ponor do drogami manipulované mysli. Staatsschauspiel Dresden na Divadelní Floře
9 dní vzhůru je název německé inscenace, ve které tvůrci vykreslují autentickou zkušenost sebedestruktivní drogové závislosti. Inscenace režiséra Sebastiana Klinka a v podání Státního drážďanského divadla týdny dominovala žebříčku renomovaného německého serveru Nachtkritik. Jedná se o jevištní adaptaci stejnojmenné knihy německého herce Erica Stehfesta. Představení inscenace zahájilo 23. ročník festivalu Divadelní Flora.
Téma a předlohu vybrali dramaturgové Státního drážďanského divadla, které zaujala biografická kniha německého filmového a divadelního herce Erica Stehfesta. Tento mladý muž se deset let léčil ze závislosti na metamfetaminu. „V Drážďanech a vůbec v celém Sasku jsou drogy stále velkým problémem, zvláště pak nelegální prodej a distribuce pervitinu, kterému se v Německu také říká „tschecho“, protože se do Německa dostává právě z České republiky,“ vysvětluje režisér Sebastian Klink a dodává: „a jelikož je množství zvláště mladých lidí závislých na těchto drogách – bavíme se tady o více než tisíci lidech - považovala drážďanská činohra tento stav za alarmující.“
Eric Stehfest pojednává v knize o svém dlouholetém boji s drogovou závislostí. O cestě na dno, ale také o cestě zpět do života. Kniha má happy end. Eric Stehfest se ze závislosti dostal a v současné době je z něj herecká hvězda. Jaký byl váš první dojem po přečtení jeho knihy?
Skutečně se jedná o soukromý a velmi intimní pohled na danou problematiku optikou jednoho člověka a skrze jeho osobní příběh. Knihu pro divadelní jeviště adaptoval John von Düffel. Náš inscenační tým si z obou přístupů k textu, tedy ze Stehfestova i Düffelova, chtěli vzít to nejlepší. Rozhodli jsme se, že se nebudeme v inscenaci zabývat závěrečnou částí, ve které se Eric dostává ze závislosti a stává se z něj renomovaný herec. Pro nás byl spíše důležitý stav v průběhu jeho boje s drogami, v době, kdy byl na nich závislý. To, co se v jeho životě dělo, bylo šílené. Připadalo nám důležité vyložit divákům stavy, kterými si procházel. Je také důležité říci, že i když se jedná o jednoho člověka, jeho závislost se týká také lidí kolem něj. Jeho příběh je příběhem i jeho přátel, rodiny a také jeho partnerky i jejich nenarozeného dítěte. Ale je také příběhem jeho mysli, která se s přispěním drog stává čím dál více schizofrenní. Proto v inscenaci používáme metodu live cinema a mnoho zrcadel jako odraz nejen jeho drogami pokřivené grimasy, ale také jako odraz jeho duše a mysli.
Právě metoda live cinema - v kontrastu k expresivnímu herectví, které se nezdráhá velkého gesta a hlasitého projevu - působila dost sugestivně, i s přispěním živé hudby a celé řady světelných a kouřových efektů. Byl váš záměr tímto způsobem aktivizovat všechny smysly diváků?
Kamera není v inscenaci jen proto, abychom zabírali herce v situacích, ale proto, abychom se mohli soustředit na detail jejich gest a výrazů. A nejde jen o to. Ve svých inscenacích používám kameru také proto, abych zachytil energii, se kterou herci do svých rolí vstupují a skrze kterou své postavy na jevišti prezentují.
Hlavní postavu Erica hraje Moritz Kienemann. Proč padla volba právě na něj?
Moritze Kienemana jsem znal už ze studií na divadelní škole a posléze i z berlínských divadelních představení, kde mě nadchl svým energickým a silným hereckým projevem. Chtěl jsem, aby veškerou svou sílu a energii vložil právě do inscenace „9 dní vzhůru“. A když říkám veškerou, tak mám skutečně na mysli všechnu jeho sílu. Jinak by to nemělo smysl. Je pak pochopitelné, že takový herecký výkon vyžaduje hodně a že je pro herce velmi náročný. V inscenaci navíc z jeho úst zaznívají i verše, které napsal sám před zhruba pěti lety. Tím se pro něj stává jeho role více osobní.
Nebát se kriticky myslet. Taberyho Opuštěná společnost jako divadelní inscenace
Kniha roku 2018 Opuštěná společnost - Česká cesta od Masaryka po Babiše Erika Taberyho, ve které autor hledá v našich dějinách paralely k současnosti, se dočkala divadelního zpracování. Nezávislý olomoucký soubor Divadlo na cucky se titulu chopil v duchu divadelní koláže. Premiéru soubor uvádí už dnes v rámci festivalu Divadelní Flora.
V inscenaci hodně zdůrazňujete tělo, tedy to, co s lidským tělem dělají drogy, jak ho proměňují, ničí. V podstatě kladete do kontrastu krásu s ošklivostí. Nicméně v představení narazíme na momenty totální fyzické sebedestrukce. Byl to jeden z vašich záměrů – vyobrazit prostřednictvím této ošklivosti něco jako „drogové peklo“.
Ano, o tom nám šlo, vyobrazit hrůzu, do které se člověk drogami pomalu noří a ze které jen těžko hledá cesta zpět do normálního života. To totiž není nic krásného, není to jako ve filmu. Cílem bylo nic nepřikrášlovat, zkrátka ukázat brutalitu takového stavu v jeho obnaženosti. Proto bylo nutné zobrazit to tak i v inscenaci. Autor předlohy byl po premiéře sám velmi překvapený, jak drsně a špinavě jeho příběh nakonec působí. Ale takový zkrátka je příběh člověka, který se dostane na úplné drogové dno. To je prostě čirá hrůza.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
