Polárník Jaroslav Pavlíček, zakladatel antarktické stanice Eco-Nelson

21. červenec 2016

Jaroslav Pavlíček, mezinárodní expert na přežití v drsné přírodě, v extrémních podmínkách, nás v Telefonotéce překvapil hned na začátku výběrem hudebních nahrávek, které rád poslouchá.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Začínali jsme třetí větou Koncertu pro kontrabas a orchestr Es dur Jana Křitele Vaňhala. Nemohla jsem se pana Pavlíčka nezeptat, jestli je kontrabas nástroj jeho srdce.

"Nebo hrál jste snad na violoncello, housle, nebo přímo kontrabas?

Nene, já vám k tomu moc neřeknu. Prostě já to mám rád. Nejsem expert na hudbu, i když moji oba rodiče se tím zabývali. A mně hudba, a někdy i zpěv, můj nedokonalý zpěv pomáhá v těch extrémních podmínkách. A nejenom mně, myslím že i kolegům.

Hrál jste někdy na hudební nástroj?

No, chodil jsem na klavír, chodil jsem kolem knihovny a setrval jsem raději u té knihovny, tak podle toho to dopadlo.

Vedli Vás k tomu rodiče? Oni sami pěstovali hudbu, měli rádi kulturu?

Ano, měli velice rádi kulturu, tahali mě už od začátku na ty jednodušší věci: Z pohádky do pohádky, Čert a Káča, a potom í ty složitější, takže oblíbil jsem si věci kolem hudby, kolem divadla, ale měl jsem i období pohrdání kulturou, kdy jsem vynechával.

To bylo v pubertě?

Nene, to už bylo téměř na vysoké škole, kdy jsem chodil jenom k Jakubovi na varhanní koncerty a všechno ostatní bylo pro mě mínus. Ale bylo to tak čtyři pět let. Víc ne.

Pak se vrátila opera, kontrabas, Vaňhal například.

Ano, protože: pochopil jsem v těch extrémních podmínkách, jakou to hraje důležitou roli. To není jenom realita pobytu v těch extrémních podmínkách, ale i psychická odolnost, která se tím posiluje. I první polání výpravy měly sebou hrací skříň, tak pochopil jsem, k čemu je tohle dobré, jak se to vzájemně kombinuje. Netušil jsem, jaký to má obrovský význam, když potom pádlujete jedenáct hodin, nesmíte přestat pádlovat, protože by vás ten proud odnesl, tak je dobrý si přitom pobrukovat. Hovořil jsem o tom třeba i s lidmi, kteří přežili několik koncentračních tborů, i oni si tam cvičili své Branibory v Čechách, své chóry, měli i své pochody, pomáhalo jim to udržet lidskou důstojnost a naději. Naději na to osvobození.”

S panem Jaroslavm Pavlíčkem jsme doma nezůstali. Putovali jsme světem za lidmi a jejich možnostmi.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.

autor: Eva Ocisková
Spustit audio