Pohyblivé obrazy Nicole Mossoux a Patricka Bonté

Pro jejich tvorbu je typický důraz na vizuální stránku, jejich inscenace zkoumají znepokojivé aspekty lidské osobnosti, temné fantazie, vztah mezi realitou a naším vnitřním světem. Oba umělci se zabývají tím, jak se lidé v průběhu historie neustále přetvařovali, přijímali různé společenské role a masky. Zajímá je, zda ještě umíme být sami sebou.

O tom, co v Praze představují Patrick Bonté říká: „Workshop je zaměřený na improvizaci. Vždycky nabídneme nějaké sekvence, záměry, situace a necháme tanečníky, aby s těmito návrhy naložili podle svého. Něco je striktně dané, ale zároveň jim necháváme svobodu, aby si vytvořili svůj vlastní svět v rámci pravidel a omezení, která jsme stanovili. Chceme, aby se projevila osobnost každého tanečníka, aby si každý z nich našel svoje vlastní pohyby, a poté vše dohromady promícháme. Cílem je vytvořit určitou strukturu: všichni jsou na stejném místě, ve stejné situaci, ale každý do toho vnáší svoji jedinečnost.“

Je rozdíl mezi tím, jak pracují tanečníci se zkušeností z klasického baletu a těmi, kteří jsou zaměřeni spíš na současný tanec? Nicole Mossoux: „Styl není důležitý pro naši práci. Snažíme se najít v každé osobnosti jedinečnou řeč těla, která vzniká přímo teď a tady. Odkazujeme se mnohem víc k literatuře, filmu a výtvarnému umění než k samotnému tanci.“

Nicole Mossoux a Patrick Bonté v inscenaci Histoire de l'imposture |foto: Thibault Grégoire

Mnoho let vedete workshopy nejen s tanečníky, ale i s autistickými dětmi. Jak moc se liší tato práce?Nicole Mossoux: „Rozdíl je v tom, že tyto děti si svoji zvláštnost nemohou svobodně vybrat. My můžeme svobodně hledat, co je v nás divného, znepokojujícího, ošklivého. U nich je to něco jiného. Snažíme se proto s nimi hledat, co je jim příjemné. Aby z toho měli potěšení. U herců a tanečníků není potěšení na prvním místě. S nimi se noříme do naší vlastní podivnosti. Je to přesný opak. Děláme vlastně totéž, ale jako byste to převrátili naruby.“

Nicole Mossoux a Patrick Bonté představili v rámci festivalu Tanec Praha také svoji inscenaci Histoire de l'imposture, v které se zabývají dějinami podvodu a přetvářky.

Patrick Bonté: „Podvod je, když předstíráme, že jsme někdo jiný. Ale zvláště v dnešní době se to vztahuje i k tomu, že jsme reklamou, managementem nebo společenskými normami nuceni jednat jinak. Možná je přetvářka předpokladem dnešního člověka, který žije ve světě, kde vše řídí peníze, jejichž pravidlům se musíme podřídit. Proto mnohdy žijeme život, který ani není náš. To je hlavní téma inscenace. K tomu ale musíme nejdřív najít scénickou situaci, velmi jasnou a jednoduchou, kde ukážeme, jak se naše chování mění. Je to celé hodně nejednoznačné. Protože všichni jsme součástí světa, který kritizujeme, zároveň jsme kritičtí i sami vůči sobě.

Nicole Mossoux a Patrick Bonté v inscenaci Histoire de l'imposture |foto: Thibault Grégoire

Našim cílem je sdílet s publikem určité pocity, aby diváci rozpoznali některé věci, které jsou jim vlastní. Zároveň chceme předložit určité obrazy, zvláštnosti chování, aby diváci dali průchod své vlastní podivnosti. To nejdůležitější, co s nimi chceme sdílet, jsou různé dimenze naší imaginace a podivnosti. Důležitá byla pro nás věta Franze Kafky o tom, že všichni plujeme pod falešnou vlajkou. Naše představení je inspirováno právě tímto Kafkovým pocitem - snaží se proplouvat různými situacemi a způsoby chování, v nichž podvod je tou hlavní dimenzí.“

Nicole Mossoux a Patrick Bonté v inscenaci Histoire de l'imposture |foto: Thibault Grégoire

Nicole, vy jste tanečnice a choreografka, Patrik vystudoval filozofii, humanitní vědy a herectví. Jak společně pracujete? Máte nějak rozdělené role?Nicole Mossoux: „Střídáme se. Koncept každého projektu navrhnu buď já, nebo Patrik a jeden z nás má vždy konečné slovo. A ten druhý je tam vždy k tomu, aby oponoval, komentoval, co vidí nebo naopak nevidí. Je to velmi zdlouhavá práce, a je složité se dobrat konečné formy nebo specifického pohybového jazyka. Patric vždycky říká, že dva nejsou nikdy příliš.“

Patrick Bonté: „Naší hlavní výzvou je najít ten správný pohybový jazyk, který přesně odpovídá tématu, jež chceme prozkoumat. A ten jazyk musíme objevit přesně ve chvíli, kdy téma zkoumáme. Je to dlouhý proces. I když mámě nějaký nápad a koncept, to hlavní přijde až na scéně. Spolu s tanečníky a herci musíme najít, co je pro dané téma specifické, a zároveň, co je specifické i pro nás a pro ně. Co vzniká z našeho setkání na scéně. Snažíme se také hluboko ponořit do naší podivnosti.“