Plzeňské stopy Jan Málka

Absolventovi Státní konzervatoře v Praze, kde studoval od r. 1956 na oddělení lidových nástrojů u folkloristy Alberta Peka (se specializací na bicí u Emila Špačka) a v letech 1958-1961 skladbu v kompoziční třídě Miloslava Kabeláče, se stal rozhlas také prvním a jediným zaměstnavatelem. Od roku 1963 působil v Československém rozhlase v Plzni nejprve jako hudební režisér, v letech 1965 - 76 pak jako dramaturg Plzeňského rozhlasového orchestru a koncem 60. let i jako lektor a krátce jako dramaturg tamní elektroakustické laboratoře. Od jara 1976 do roku 2003 byl Jan Málek hudebním režisérem Československého (nyní Českého) rozhlasu v Praze.

Už v Plzni a poté i v Praze komponoval hudbu pro rozhlasové hry, v autonomní tvorbě zasáhl do komorní, symfonické, elektroakustické, koncertantní a vokální i vokálně-instrumentální oblasti. V jeho skladatelské tvorbě se po období experimentů na poli tzv. Nové hudby (7 studií pro dechové a bicí nástroje, I. smyčcový kvartet "Hallgató és táncnóta", Horror Alenae, Tři stadia pro orchestr a dva stereofonní magnetofony) zřetelněji vyhranily dva hlavní zájmy: stará hudba a folklór.

Jan Málek|foto: Jana Vašatová

Obojímu se intenzivně věnoval hlavně v počátečních letech v Plzni, kde také autorsky a umělecky spolupracoval se Zdeňkem Bláhou, Jaroslavem Krčkem a Zdeňkem Lukášem; výsledkem byly desítky, možná stovky úprav lidových písní a melodií, vysílané Plzeňským rozhlasem, z nichž některé, mnohdy elektronicky zpracované, byly oceněny i na tehdejší mezinárodní soutěži Prix de Musique Folklorique de Radio Bratislava. Z inspirací folklorem i starou hudbou zhruba od počátku 70. let stále častěji vznikaly i Málkovy vlastní osobité kompozice. Ať už se jedná o Koncert pro dudy, smyčce a bicí, využívající 3 nástroje v různém (i upraveném ) ladění, komponovaný pro skvělého plzeňského dudáka a rozhlasového redaktora Zdeňka Bláhu, nebo celou řadu dalších orchestrálních skladeb (mj. 3.symfonie, Requiem, skladatelova 2. symfonie je věnována Plzeňskému rozhlasovému orchestru).

S rozhlasem v Praze byl svázán léta jednak spoluprací s redakcí tzv. malých žánrů, pro kterou zpracovával a upravoval český folklor, jednak několikrát i mezinárodně oceněnou tvorbou pro děti a Dětský sbor Čs.rozhlasu se sbormistrem Čestmírem Staškem ( dětská opera Vepřové hody na text Karla Miloty, Královničky atd.).

Jan Málek|foto: archiv Jana Málka

Folklorní náměty pak procházejí Málkovou tvorbou jako červená nit: I. symfonie (Sinfonia su una cantilena) je vystavěna výhradně z melodického a rytmického materiálu moravské lidové balady, zajímavý dialog s lidovou písní vede Jan Málek v sedmidílném cyklu Túžení pro ženský sbor a sólové housle, mistrovsky stylizované jsou variace pro 5 violoncell „Quando io sarchiava´l lino", které prozrazují až v samém závěru téma chodské lidové písně. Italská renesance mu byla inspirací k monumentální Poctě kladivu Michelangelovu, napsané k 500. výročí umělcova narození pro symbolické obsazení 5 trubek, 5 trombonů, 5 tympánů, 5 tamtamů a pětihlasý mužský sbor, která byla příznivě hodnocena na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO 1975. Patří sem i Šest sonetů z Dantova "Nového života“, nebo koncertní árie „Amore e´l cor gentil" na verše ze stejné básníkovy knihy.

Na staročeskou milostnou poezii napsal Málek půvabná Svítáníčka. Odrazem historické hudby je i Divertimento č.1 pro smyčce "Paví pero", jímž prochází quasirenesanční pavana, a prozatím nejzávažnějším dílem z tohoto inspiračního okruhu je Málkovo rozsáhlé Requiem super l´homme armé, komponované na známý středověký nápěv, a věnované „mrtvým všech válek končícího druhého tisíciletí a smutnému výročí začátku II. světové..." . Sté výročí narození svého učitele, Miloslava Kabeláče, pak vzpomněl koncertní předehrou Ad astra na téma z jeho IV. symfonie. V roce 2018 mu vydal Radioservis profilové CD, přinášející 1. a 3. symfonii, Divertimento „Paví pero“ a koncertní árii „Amore e´l cor gentil".