Petr Stančík: S Mlýnem na mumie jsem do vesmíru vmísil více radosti a rozkoše, což dělám nejraději na světě
„Když mě něco nebaví, tak u toho usnu,“ řekl spisovatel Petr Stančík ve vltavské Vizitce. Snad i proto jsou jeho knihy pro dospělé i děti plné humoru, absurdity, tajemna a fantaskních světů. S Markétou Kaňkovou ve Vizitce mluvil o psaní, práci v reklamní agentuře, kde vymyslel například spot pro někdejšího mobilního operátora Oskara, i o tom, co si pamatuje z klinické smrti.
Kdyby Petr Stančík v lidové škole umění narazil na vnímavější učitelku, která by bývala dokázala přijmout chlapcovu poznámku o rozladěném klavíru, dost možná, že by dnes za Stančíkovým jménem nestálo „spisovatel“, ale „hudební skladatel“. Jak Stančík ve Vizitce řekl, hudbu miluje dodnes a má také absolutní sluch. Že by dědictví po prapředkovi Leoši Janáčkovi? Možná. Jisté ale je, že s hudební kariérou to tehdy nevyšlo, a tak se v autorově vltavské Vizitce mluvilo hlavně o literatuře.
Jeho prozatím posledním vydaným počinem je příspěvek do povídkové knihy Krvavý Bronx. Vznikla na motivy starých mord zpráv, které se týkaly brněnské čtvrti Cejl. „V povídce Turbína a mordýrna jsem zúročil svůj dávný nápad, že vodní turbína inženýra Kaplana, který bydlel v Brně, připomíná formu na bábovku,“ vysvětlit autor námět textu, v němž rozpracoval příběh „o devíti otrávených vyšetřovancích.“
V textech Petra Stančíka, jenž díky záběru od prózy pro dospělé po tvorbu pro děti vydává i několik knížek ročně, se mísí obří fantazie s absurdním humorem, smysl pro tajemno s groteskní lehkostí. Mezi jeho nejznámější tituly patří román Mlýn na mumie, který v roce 2015 získal cenu Magnesia Litera v kategorii Próza. „Za cenu jsem moc rád, protože díky ní se kniha dostala k většímu množství čtenářů. Tím jsem do vesmíru vmísil více radosti a rozkoše a to já dělám nejraději na světě. Ale já už víc zpychnout nemohu,“ konstatuje.
Pérák a pálenka pradědy Leopolda
Arzenál výrazných předků se odrazil nejen ve Stančíkově vnímání hudby, ale také v psaní. Šašek Stańczyk, který působil na dvoře polských králů, inspiroval jeho čtyři roky starý román Andělí vejce. Próza Pérák (2008) zase nestojí na městské legendě o skákajícím bojovníkovi proti nacistům, ale na historce pradědy Leopolda, jehož největší vášní byl podle Stančíka alkohol.
„Za protektorátu se dal špatně opatřit, a tak ho praděda pálil ze všeho, co se dalo. Třetinu vypil sám, třetinu dal partyzánům, třetinu Němcům, aby ho neudali gestapu. Já pradědu jako chlapec zažil. Vyprávěl mi, že pérák za ním pro tu pálenku chodil taky, protože se mu po ní dobře skákalo.“ A protože praděda Leopold bydlel ve Vamberku a v Praze, kde působil Pérák, pravděpodobně nikdy nebyl, je jen málo pravděpodobné, že by si historku vymyslel.
Ať už to s Pérákem a pálenkou pana Leopolda bylo ve skutečnosti jakkoliv, při psaní textu vycházel Petr Stančík právě z této rodinné story. Ve své podstatě je ale pro něj příběh Péráka hlavně příběhem superhrdiny, jenž hledal v době nacismu svou identitu, což ho dovedlo k záhubě.
V současné době Petr Stančík pracuje například na čtvrtém dílu knížky pro děti se společným titulem H2O a k vydání chystá nový román. Do konce roku by měl, pokud to koronavirus dovolí, vyjít v nakladatelství Druhé město.
Proč Petr Stančík nedostudoval DAMU? Jakým inspiračním zdrojem mu byla práce v továrně? Proč nechal v roce 2006 zemřít své alter ego Odilla ze Strdic a kdo by dnes byl podle něj nejlepším českým monarchou? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
