Julio Cortázar: Změna osvětlení

Jak jsem poznal Cortazarovu tvorbu a zejména jeho povídky, řekl bych, že je pro něj zásadní téma vztahu představ o skutečnosti a skutečnosti samé. Tedy: svět fantazie, vizí, umění, hry a snu na jedné straně – a takzvaná realita, skutečnost bez příkras na straně druhé. Leč není tomu tak, že by se tyto dva světy zcela vylučovaly, že by holá skutečnost byla úplně holá a fantazie zas zcela „ulítlá“ a takřečeně mimo realitu, jinými slovy: že by neexistoval průnik těchto dvou světů.

A právě v poli naznačeného překrývání těchto dvou sfér se odehrává děj Cortázarových povídek. Ze střetu těchto dvou světů začasté vyhřezává pointa. Ta bývá často banální, průhledná, odhadnutelná, anebo je vyzrazena dříve, než k ní děj dospěje, někdy hned v úvodních větách.

Míním však, že Cortázar není mistrem pointy, alebrž mistrem toho, jak vyprávění k pointě dospěje, jak je povídka vystavěna, jak je pavučina hry utkána. Povídka Změna osvětlení je vestavěna do půdorysu rozhlasových her, jež předpokládají představivost posluchačovu.

Petr Pazdera Payne uvádí...|foto: Tomáš Krist,Profimedia

Mírně odbočím… Vybavuje se mi vzpomínka, jak se vynořili z emigrace po roce 1989 hlasatelé Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy, jejichž hlasům jsme předtím vydatně naslouchali, a jak jsme se s přáteli shodli na tom, že jsme byli zaskočeni tím, jak vypadají: podle hlasu jsme si je představovali úplně jinak.

S hlasem anebo s dopisem a písmem, zkrátka s nějakou manifestací druhého člověka, se spájejí představy celé jeho bytosti, které nemusí ani za mák odpovídat skutečnosti. Bez představ se neobejdeme, člověk je fabrika na obrazy, jež projektuje do budoucnosti; díky představivosti, fantazii a snění jsme schopni něco vykonat, někam se dostat, vyjít ze své samoty; tatáž představivost nám ovšem zároveň bránívá někam dojít. Abychom dospěli ke skutečnosti a najmě abychom se setkali s druhým člověkem, je nejspíš nutno, abychom ve finále opustili i své výchozí představy, vize, obrazy.