Edward Stachura: Pár skleniček

Mám rád povídky bez pointy, povídky, které je však přesto radost číst znovu a znovu. Podle Roberta Walsera spisovatel je ten, kdo chodí kolem horké kaše, kdo obchází hlavní věc, jakoby bloudí a stále odsouvá cosi důležitého dopředu a nikdy toho nedosáhne. Bylo-li by možno sdělovat čistou pointu, psaní by bylo k ničemu, stalo by se z něj cosi jako vyprávění anekdot. Mám rád povídky, v nichž se nespěchá, tak jako se nespěchá v povídkách Edwarda Stachury, z nichž jsem jednu vybral na začátek.

Petr Pazdera Payne uvádí... |foto: Tomáš Krist,Profimedia

Stachura byl polský spisovatel, překladatel, písničkář, bard, tulák, samorost, samotář. A právě samota je mu podložím všeho opravdového prožívání a samota je mu paradoxně i východiskem ke světu: „Jedině to, co je samo, může doopravdy existovat, být,“ píše kdesi. „Jedině to, co je samo, může být a současně být nesamotné. Jedině to, co je absolutně osiřelé, může být a současně být absolutně neosiřelé, protože je to otevřeno všemu, protože to není uvězněno v žádném rodinném klanu, nýbrž je to volné jako pták, je to živé, protože to není zakopané v žádné rodinné hrobce.“

Samota je podstatou Stachurova psaní, nutnou podmínkou pro vnímání jedinečnosti, jinými slovy: svátečnosti. Každý den je mu jakoby svátkem, v každém textu, jakkoli banální věci se v něm mohou ukazovat, jde o úžas nad bytím člověka v kosmu v souřadnicích obyčejnosti.

A tak i v povídce Pár skleniček je den krásný, ačkoli bez ustání prší a nebe je bez jediného přerušení zatažené. Návštěvník hostince nespěchá, a ani text nespěchá. Vyprávění je fázováno panáky, které si on nosí od barového pultu, stejně jako opakujícími se formulemi: byl krásný den, venku jednomyslně pršelo, po okně se honily kapičky… Vypravěč je sám se sebou a popisuje sál a dění v něm, i to, jak se prázdno pomalu zaplňuje, popisuje ulici za širokým oknem, z něhož vyhlíží a prohlédá na dřeň věcí, stejně jako nahlíží do své tklivé minulosti…

A pak jsme spolu s autorem vystaveni tomu, jak se do onoho řekněme pohodového stavu nenápadně vlamuje vulgárnost, „uslintané kecy“, poťouchlost, špína i ubožáctví bezprostředního okolí. Původní ranní něha, upřímnost, radost a otevřenost je atakována všednodenní syrovostí. Samota, do níž se dění promítá, popis míjení, včetně počasí, jež slovy vypravěčovými nakonec „už nestojí za řeč“… ten obyčejný listopadový den lze vnímat jako podobenství o cestě duše tímto světem. Pointa v povídce je přece jen přítomna, ale nenápadně, sotva znatelně.