Petr Eben

02750657.jpeg

Jeden z nejhranějších českých skladatelů druhé poloviny 20. století a oblíbený vysokoškolský pedagog byl aktivním klavíristou, ale ještě výrazněji se projevoval jako varhaník. Právě jeho závažné varhanní skladby, často studované a uváděné i zahraničními interprety, získaly největší respekt a oblibu a staly se v jeho tvorbě díly s největším mezinárodním ohlasem.

Petr Eben se narodil ve východočeském Žamberku, kde je po něm pojmenována Základní umělecká škola, ale vyrůstal v Českém Krumlově, kde za války trávil hodně času u kostelních varhan. Formovaly ho v chlapeckém věku také prázdninové pobyty v hornorakouském klášteře Schlierbach. V souvislosti s rodinnými pražskými židovskými kořeny z otcovy strany prošel na konci války koncentračním táborem Buchenwald. Na přelomu 40. a 50. let vystudoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Františka Raucha klavír. Ve skladbě byl žákem Pavla Bořkovce. K varhanám usedal pravidelně po celý život. Byl aktivním katolíkem a nikdy svou víru netajil, i když tím nezískal přílišnou přízeň komunistického režimu. Vzpomíná se na něj jako na mimořádně vzdělaného, kultivovaného a laskavého člověka, jehož rozhled a zájmy přesahovaly hudební oblast.

S manželkou Šárkou, sestrou pianisty a skladatele Ilji Hurníka, vychovali tři syny – matematika a klavíristu Kryštofa, herce, moderátora a textaře Marka a klarinetistu a muzikologa Davida. Bratři vytvořili jedinečnou a úspěšnou folkovou skupinu.Jako věřícímu umělci byla Petru Ebenovi hudba něčím, co nejen zní, ale co především oslovuje. „Skladba pro mě není vypuštěným balónkem, ale míčem, hozeným a čekajícím na ruce, jež ho chytí,“ říkával. Vyjadřoval tak základní charakteristiku své hudby, které nechyběl lidský rozměr - srozumitelnost, poselství a krása. Byl umírněným novátorem, samoúčelně neexperimentoval. Nevzdal se hudebních motivů a melodií. Každá jeho skladba měla originální téma a řešení. Doménou mu zůstala práce se slovem. Často se pro inspiraci obracel k látkám z minulosti, k literatuře a výtvarnému umění, přičemž v hudbě se opakovaně vracel, a to i formou citací, ke gregoriánskému chorálu. Jeho invenční hudba s charakteristickými souzvuky a postupy uměla být nejen lyrická, ale i soudobě dramatická, naléhavá a lapidární – rozhodně nebyl pouhým tradicionalistou.

03112798.jpeg

Ebenův odkaz obsahuje dvě stovky kompozic. Sborové a písňové cykly patří v Česku k základnímu repertoáru, stejně jako některé instruktivní skladby. Na počátku jeho skladatelské dráhy stojí monumentální 1. varhanní koncert Symphonia Gregoriana a intimních Šestero piesní milostných. Později napsal jedinečné orchestrální a komorní kompozice – smyčcový kvartet, klavírní trio, 2. varhanní koncert, který v 80. letech otvíral sál Rakouského rozhlasu… Choreografovi Jiřímu Kyliánovi určil zpívaný balet Kletby a dobrořečení, České filharmonii věnoval Improperia... Je autorem kantát Hořká hlína, Pocta Karlu IV. nebo Pragensia. Z varhanních děl se patrně nejčastěji hraje Nedělní hudba, ale stejně výrazné jsou i Laudes a Mutationes, chorální předehry a fantazie, Hommage à Buxtehude, rozměrné cykly Job a Faust, Biblické tance, Krajiny patmoské pro varhany a bicí nebo Okna pro trubku a varhany podle Marca Chagalla.

Nejcharakterističtější položkou je v soupisu jeho děl nicméně duchovní hudba: pro užití v liturgii - jako zpívané římskokatolické ordinarium, téměř zlidovělá Truvérská mše či několik velkých mešních kompozic - i v obecnějším smyslu slova. Pád komunismu oslavil dílem, které nazval Pražské Te Deum. Jedním z vrcholů jeho tvorby se pak stala církevní opera Jeremias na motivy dramatu Stefana Zweiga.

Petr Eben dosáhl u klavíru vynikajícího umění komorního partnerství, ale ještě víc vynikl v umění improvizovat. Spolupracoval s Lyrou Pragensis a dalšími organizátory na pořadech hudby a slova. Sám nakonec zaznamenal své varhanní improvizace na Komenského Labyrint světa a ráj srdce, jimiž při koncertech provázel nadčasově platné texty protestantského myslitele.

Po čtyři desetiletí byl odborným asistentem na katedře hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde učil praktické předměty, včetně hry partitur. Teprve v roce 1990 byl povolán, aby vyučoval skladbu na Hudební fakultě AMU. Po několik ročníků stál v čele výboru festivalu Pražské jaro. A pro Pražský hrad v roce 1994 složil pochod a fanfáry ke vztyčení prezidentské standarty a praporu Hradní stráže. Jeho odkaz je uzavřen jako mimořádný celek – nejen početný, ale také tematicky i vnitřně bohatý.