Petr Čech: Některé varhanní kompozice je možné označit spíše za sportovní výkon než za umělecký počin
„Nejtěžší je koordinace všech pohybů a naprosté osamostatnění všech končetin,“ říká Petr Čech, jeden z předních českých varhaníků a varhanních pedagogů. Stav varhan v českých a moravských chrámech se podle něj stále zlepšuje, zájem o nástroj ze strany studentů neopadá, snad i proto, že „je to nástroj, který fascinuje. Pokaždé je jiný. Pokaždé přicházíte k jinému nástroji a každý fascinuje jiným způsobem.“
Sám zajišťuje hudbu k bohoslužbám a kompletní servis původního barokního nástroje v Týnském chrámu v Praze, s napětím a potěšením sleduje úsilí Svatovítské katedrály o nový nástroj, poprvé v historii plnohodnotný. Staví se ve Španělsku, v dílně, jíž Petr Čech navštívil, a zdá se, že se náš první chrám v zemi konečně dočká (ná)stroje hodného jeho významu a prostoru.
Ke koncertní a pedagogické činnosti si Petr Čech se začátkem nového školního roku přibral pořádné sousto: stal se ředitelem Pražské konzervatoře. Kromě dovybavení nástroji a nutných stavebních úprav a zajištění adekvátních prostor se chce soustředit na mezilidské vztahy.
Díky tomu, že jsem studoval v zahraničí, jsem mohl poznat, že mezilidské vztahy v umělecké oblasti mohou fungovat trošku jiným způsobem, než jsem měl mnohdy já sám zkušenost. Že to nemusí být jen o řevnivosti pedagogů a žáků mezi sebou, ale že by to mělo být spíše o vedení žáků k co nejlepšímu výsledku, dostat z nich to nejlepší. A jestli se na tom bude podílet jeden pedagog, dva nebo tři, myslím, není vůbec podstatou té věci.
Petr Čech naráží na usus často pozorovatelný v uměleckých školách: pedagog si vede posluchače od prvního k poslednímu ročníku a jakékoli vlivy jiných kolegů vnímá jako osobní útok. Chraň Bůh, požádá-li posluchač o přestup k jinému pedagogovi. „A přitom nový pohled, nové vědomosti někoho jiného mohou studenta posunout dál a být jen přínosné“.
Projekt MenArt hledá v ZUŠ nejtalentovanější děti a propojuje je s aktivními umělci
Asi rok připravovala Dana Syrová v těsné spolupráci s Nadací Magdalény Kožené program, který by navázal na projekt ZUŠ Open.
Čeká ho spousta práce, mnohdy náročné i nepříjemné, ale jak říká, adrenalin k životu potřebuje, stejně jako umění. „Ta umělecká orientace je zcela zásadní, nedovedu si bez ní život představit. Ředitelování je bonus“.
