Peter Karvaš: Sedm svědků. Detektivní hra ve hvězdném hereckém obsazení otevírá otázky po občanské odpovědnosti

V sobotu 25. dubna uplyne 100 let od narození slovenského dramatika, prozaika, divadelního teoretika a v neposlední řadě také autora pozoruhodných rozhlasových her Petera Karvaše (1920–1999). Stanice Vltava při této příležitosti připomíná hned dvě výrazné inscenace, které podle Karvašových scénářů natočil režisér Jiří Horčička – Sedm svědků (1967) a Malá anketa (1968). Obě pojednávají na svou dobu odvážná společenská témata, ptají se po občanské odpovědnosti. U obou můžeme i po letech obdivovat autorovu dokonale promyšlenou a rozhlasově působivou formu vyprávění.

Peter Karvaš je autorem 27 divadelních her a téměř 20 her pro rozhlas. Vzhledem k jeho další veřejné, literární a vědecké činnosti jsou to obdivuhodná čísla. Odráží se v nich nejen Karvašova pracovitá a cílevědomá povaha, jeho snaha vyniknout, ale také potřeba vyjádřit se k tomu, co trápí člověka a společnost. Jako autor byl perfekcionista, který se nespokojil s ničím napoprvé. Je známo, že než jeho hra nebo próza dostala finální podobu, vyžádalo si to mnoho přepsaných papírů. Snad to bude znít idealisticky, ale pedanterie, se kterou přistupoval Karvaš k psaní her, dokazuje, že v dramatu viděl způsob, jak pomoci světu, jak ho změnit, nebo o něm alespoň jinak a kriticky přemýšlet.
Milan Zvada, divadelní publicista a dramaturg

Výchozí situace rozhlasové hry Sedm svědků je zřejmá – v Pivovarské ulici byla přepadna a následně zavražděna žena. Násilný čin vidělo sedm lidí, žádný z nich ale nezasáhl, aby napadené pomohl. Jak se ukáže při následném výslechu, každý viděl incident po svém a každý měl své důvody k tomu, aby se držel stranou. Před dvojicí vyšetřovatelů defiluje celá škála lidských reakcí na hraniční situaci – od strachu a zbabělosti, přes lhostejnost a cynismus, až po filozofický přístup, podle kterého je zločin v řádu obecného společenského marasmu. Jednotlivá svědectví víc vypovídají o samotných mluvčích, než o tom, co se stalo. Podobně jako oba vyšetřovatelé i autor jako by se snažil zůstat maximálně objektivním pozorovatelem. Žádného ze svých svědků nesoudí, toto privilegium nechává posluchači. A obrací se na něj s nevyřčenou otázkou – jak by se na jejich místě zachoval on.