Pavel Štingl: Fotka se mi zdála statická, tak jsem začal filmovat

24. červenec 2017
03696665.jpeg

Světová válka v nás, Zaniklý svět Karla Pecky, Příběh trosečníků Patrie, Divadlo bláznivých dramat Borise Rösnera, Ghetto jménem Baluty, Druhý život Lidic, to jsou jenom některé ze zásadních dokumentů režiséra Pavla Štingla.

„Dodnes se necítím být režisérem, jsem spíš dělník filmu,“ řekl dále v živě vysílaném pořadu. Dodal, že hraný film ho neláká, prý ani neumí pracovat s herci. „Tedy – baví, ale když jsou ti herci neherci,“ dodal.

FAMU absolvoval Štingl v roce 1985. Hned, jak to šlo, zkraje 90. let minulého století, začal pracovat na zásadních politických dokumentech. Často ve východní Evropě, ve státech bývalého Sovětského svazu, v Rumunsku, Albánii, Kosovu. „Na pozadí dějů v zemích, které prošly podobným politickým vývojem jako my, jsem zkoumal úsvit nových dějin,“ říká k tomu. Tím, jak vysvětlil, zkoumal i novou dobu v Československu.

Organizačně bylo tehdy takové natáčení mnohem jednodušší, než dnes. „Na co tenkrát stačilo pár minut a dvě razítka, je dnes téměř nemožné. Svět se ohromně zbyrokratizoval,“ doplnil režisér.

03334435.jpeg

Jeho zatím posledním velkým filmem je časosběrný snímek Odvaha. Pavel Štingl v něm sleduje vznik sochy Jošta Lucemburského pro Moravské náměstí v Brně. Tohle ohromné a výtvarně velmi zajímavé dílo vytvořil malíř a sochař Jaroslav Róna, který do Telefonotéky vstoupil stylově po telefonu. Mimochodem – Róna je protagonistou dvou Štinglových filmů – Popis jednoho zápasu ukazuje zrození pomníku Franze Kafky pro pražské Staré Město, Odvaha pak jedné z největších jezdeckých soch na světě, už zmíněného Jošta Lucemburského pro Brno.

Odvaha v těchto dnech putuje českými a moravskými biografy, dostala na DVD a uvede ji ČT art. Film je to silný, autentický, Pavel Štingl vyprovokoval Jaroslava Rónu k upřímným úvahám nejen o soše samotné, ale i o pojetí veřejného prostoru obecně. „Natáčení bylo příjemné, ale některé etapy práce jsem před filmaři musel zatajit. Třeba proces broušení definitivního povrchu sochy. Tady šlo o milimetry, a to bych kameru nesnesl, nemohl bych se plně soustředit,“ vzpomíná sochař na práci se štábem Pavla Štingla.

Nicméně vznikl zajímavý film, který přijali velmi vlídně i diváci. Na festivalu v Karlových Varech po projekci následovala dlouhá debata. Moderátor Petr Vacek, jak se vyjádřil, nikdy tak dlouhou besedu nevedl. A sochu nakonec přijali i Brňané. Dnes se kolem ní stále rojí plno lidí, spouště objektivů tu cvakají ostošest, děti mají mezi koňskýma nohama probíhačku, když je vedro a slunce pálí, v Joštově stínu najdete chvilkový odpočinek.

Pavel Štingl ale v Telefonotéce mluvil i o dalších svých aktivitách, mimo jiné třeba o expozici v památníku v Lidicích a Památníku ticha na pražském nádraží Praha – Bubny. „Tudy odešla velká část identity Prahy, a my to chceme připomenout. A taky chceme všem říct, že se něco podobného může kdykoliv opakovat. Bohužel, je to tak,“ řekl také filmař – dokumentarista a tvůrce nejrůznějších expozic Pavel Štingl.

Čtěte také: