Paul Wilson: Bohemian Rhapsodies – recenze
Když Ivan Martin Jirous v Pravdivém příběhu Plastic People líčí, jak se v létě 1969 seznámil se „sympatickým mladíkem“, který „mluvil divně česky“, vzpomíná na Paula Wilsona. „Tak ušlechtilých povah jako je on, nepotká člověk za život mnoho,“ dodává Jirous v publikaci vydané v Torstu. Ve stejném nakladatelství vyšla kniha nazvaná Bohemian Rhapsodies, autorský výběr textů Kanaďana, který se vypravil do socialistického Československa.
Také Paul Wilson se o Ivanu Jirousovi vyslovuje pěkně: Byl bystrý, energický a velice rozhodný,… miloval především literaturu a umění. To říká ve studii nazvané Jaký je to dělat rock v policejním státě? Stejný jako všude jinde, jenom těžší. O moc těžší. Její text prvně vyšel v roce 1983 v Americe, naposledy roku 2008 v české antologii o tuzemské undergroundové kultuře. To vše se dozvíme v Ediční poznámce, spolu s „rodokmenem“ dalších příspěvků. K faktografii svých článků Wilson přidává peripetie vedoucí k napsanému, či osobní vzpomínku s tím spojenou. V případě zmíněné studie – na setkání s kubánským rockerem, který si jeho text ručně přepsal z časopisu propašovaného na „ostrov svobody“.
Když se čerstvý absolvent torontské univerzity v roce 1964 vydal lodí do Anglie, chtěl získat postgraduální titul. Zajímal ho George Orwell, ale fakt, že může být někde „teorie“ jeho románů skutečností, pro něj nebyl představitelný. Při projekci československých filmů v Londýně se Wilson setkal s dvěma českými inženýry. Sympatie k teoriím marxismu vzaly za své po překročení hranic socialistického státu. V létě 1967 byl nocleh na ubytovně ve Znojmě prvním „zasvěcením“: Na poličce nad postelí stál jeden z nejkurióznějších rozhlasových přijímačů, jaké jsem kdy viděl. Vypadal jako stará dřevěná hrací skříň, ale neměl žádné ladění a jen jediný knoflík. … Stejně jako televizory v Orwelově Oceánii se tohle rádio dalo pouze ztlumit, ale ne vypnout.
Na dalších deset let se Paul Wilson stal „skoro-Čechem“, pozorovatelem, obyvatelem. Učil angličtinu, naučil se česky. Prožil Pražské jaro i následnou „normalizaci“. Seznámil se s undergroundovou scénou, překládal texty pro skupinu The Plastic People of the Universe, zpíval spolu s jejími členy, přátelil se s chartisty. Následkem toho byl v roce 1977 vyhoštěn. Ze socialistického státu si Wilson odvezl nejen manželku. Po návratu do Kanady překládal Hrabala, Škvoreckého, Havla, vydával desky „Plastiků“, v pravém slova smyslu propojoval světy oddělené „železnou oponou“.
Studie v knize Bohemian Rhapsodies jsou až na pár výjimek řazeny chronologicky a ukazují, jak přímý prožitek posouvá porozumění. Záslužná je Wilsonova korekce překladů českých knih do angličtiny, stejně jako uvedení Jaroslava Seiferta do světového kontextu poté, co získal Nobelovu cenu.
Emotivní jsou texty psané v roce 1989, reportáže, které Wilson pořizoval při svém „druhém návratu“ do už svobodného Československa. Zde vyniká unikátní rozhovor s Olgou Havlovou nazvaný Žádná harlekýnka. I když politologicky nijak objevná, intelektuálně pronikavá jsou zamyšlení o Václavu Havlovi a téměř prorocky zní stručná reflexe Václava Klause. Byly to užitečné hádky, říká o společných diskusích Ivan Jirous. Prospěšné jsou též eseje Paula Wilsona, vnímavé k charakteru doby. Jsou nadšené, upřímné, jistě i „stranické“, přátelské, sympatizující. Ale to jim právě dodává půvab, opravdovost a výpovědní hodnotu.
Paul Wilson: Bohemian Rhapsodies. Český underground, disent, literatura a politika očima kanadského překladatele, Torst, Praha 2012.
