Paměť a bolest v úvahách ze „svatého pole.“ Kniha esejí W. G. Sebalda míří za českým čtenářem

Citadela v městě Calvi na Korsice|foto:licence Public Domain (eng), Julien Navarro

Korsické úvahy

Titulní esej Campo Santo je věnovaná smrti, pohřbívání a vzpomínání na mrtvé. Meditace nad životními osudy lidí, jejichž jména čte návštěvník korsických hřbitůvků, přechází v obecné úvahy nad vytěsněním smrti a mrtvých ze života moderní společnosti. Mrtví, kteří byli ještě před 200 lety přítomni nejen ve vzpomínkách, ale i jako zjevení revenantů, jsou nyní zapomenuti. Zapomínání přichází s růstem megalopolí, kde se člověk stává přebytečným už v momentě narození. Nahraditelnost člověka je srovnávána s přemírou výroby předmětů, ke kterým nemá nikdo osobní vztah. Beztvará přítomnost, v které se nevzpomíná a budoucnost, kterou nedokáže žádný jednotlivý rozum pojmout, tak dle Sebalda odsuzuje člověka k tomu, aby se zřekl života samého.

Přebal knihy W. G. Sebald: Campo Santo|foto:Nakladatelství Opus

Druhým velkým tématem, které ilustruje na korsickém prostředí, je vztah člověka k přírodě. Od degradačního působení člověka na divočinu, které ve Středomoří začalo už na úsvitu dějin, přechází k postavě moderního muže-lovce. Lov sám je spojen s nepřátelstvím vůči turistům, kteří divočinu navštěvují, nebo komukoli, kdo zkrátka není místní. Sebald jde pod kůži banalitě zabíjení a vynáší napovrch nepopiratelné vzrušení, které lovci při honu prožívají.

Nechuť vzpomínat

Také část věnovaná převážně literárním esejím se soustředí na několik velkých témat, které prostupují celým Sebaldovým dílem. Paměti a vzpomínání se věnuje v úvaze Mezi dějinami a přírodní historií. Zaráží ho absence literárního popisu úplného zničení v německé poválečné literatuře. Nechuť vzpomínat a diskutovat o poválečném Německu viděl jako hlavní překážku v překonání traumat 2. světové války. Jako by nebylo zřejmé, že i Němci měli své padlé, pro které truchlili.

Sebaldovy romány charakterizuje literární dokumentarismus. Jejich vypravěč se obvykle stylizuje do role archiváře, který opětovně vytváří osobní i kolektivní historie a příběhy. Podobně je v Sebaldově esejistice přítomná melancholie, vnímání dějin jako zřetězení katastrof, či popis rozkladné role člověka ve světě. V rámci Sebaldova díla tak není esejistika doplňkem, ale spíš základem, z kterého vyrůstá jeho románová tvorba.