Padělky reality. Obrazy Luca Tuymanse jsou nespolehlivé jako naše vzpomínky

Luc Tuymans je konceptuální malíř. Ve svých obrazech se zabývá otázkami spojenými s historickou pamětí a její reprezentací. Často se věnuje také tématům z každodenního života, ale i tam vstupuje do hry jeho konceptuální přístup. Jako předlohu si vybírá mediální obrazy nejrůznějšího druhu. Například fotografie z novin, přefocené záběry z televize nebo obrazy s nízkým rozlišením, stažené z internetu.

Čtěte také

Způsob, jakým vnímáte umělecké dílo, je manipulovatelný

Není ale hyperrealistický malíř. Mediální obrazy mění v nekontrastní autentické padělky reality. Využívá k tomu neobvykle rozptýlené světlo a barvy téměř vždy míchá s bělobou. Anemické obrazy tak vyvolávají v divácích zvláštní úzkost. Jeho umění je založeno na nedůvěře ke všem obrazům, ať už ručně malovaným nebo vytvářeným technickým způsobem. Fotografie podle něj není o nic méně zprostředkovaným a iluzivním zobrazením okolní reality než malba. Myslí si, že obrazy jsou stejně nespolehlivé, jako naše vzpomínky.

Svým uměním zpochybňuje svět, ale k tomu potřebuje obrazy tohoto světa

To, že tento konceptuální přístup k obrazům může stále vyvolávat kontroverze, dokazuje soudní spor z roku 2015. Fotografka jednoho belgického pravicového deníku obvinila malíře z plagiátorství, protože jako předlohu pro obraz použil její snímek z novin. Absurdní případ se dostal až před soud. Tuymans se hájil tím, že jeho obraz je parodie mediálního zobrazení. Navíc si původní snímek z novin vyfotil na svůj mobilní telefon a maloval tedy podle vlastní fotografie. Soud však na obhajobu nepřistoupil a uznal jeho vinu. Zajímavé na tomto přelíčení bylo také to, že obraz byl již prodán americkému sběrateli umění a soud porovnával fotografii s vytištěnou reprodukcí obrazu.

Budova Palazzo Grassi, kde se retrospektiva koná, vytváří dokonalé prostředí pro obrazy plné tlumených barev. Vnitřní stěny starého paláce jsou pokryté vybledlými tělovými barvami, podlaha a výklenky jsou z šedobílého mramoru. Barevnost interiéru se nápadně podobá Tuymansovým obrazům. Instalace působí, jako by malby byly vytvořeny přímo pro toto místo.

Rodinná noční můra v mozaice

Na podlaze vnitřního nádvoří je položená mozaika o rozměrech přibližně 10 x 10m. Má název Schwarzheide. Předobrazem mozaiky byl stejnojmenný olej z roku 1986, na kterém jsou rychlými tahy štětce naznačeny borovice a na pozadí tenké vertikální linie.

Jedná se o místo, kde během druhé světové války stál koncentrační tábor. Svislé čáry odkazují k faktu, že vězni své kresby trhali na tenké proužky, aby je mohli před dozorci lépe ukrýt. Na výstavě se z 80 vystavených obrazů 14 věnuje minulosti spojené s nacismem. Jak říká sám autor: „Po druhé světové válce jsme jako Evropané přišli téměř o všechno.” Další důvod, proč se Tuymans tak často věnuje tomuto tématu, je autobiografický. Holandská část jeho rodiny, ze které pocházela matka, spolupracovala během války s odbojem, otcova vlámská část naopak kolaborovala s nacisty. Debaty na toto téma doprovázely téměř každý společný rodinný oběd a staly se noční můrou jeho dětství.

O záchranu duše už nikomu nejde. Zachraňte si holou kůži

Výstava v Benátkách se jmenuje La Pelle, v českém překladu Kůže. Název odkazuje na román, který v roce 1949 napsal italský spisovatel Curzio Malaparte. Děj se odehrává v Neapoli na konci druhé světové války. Podle Tuymansových slov se poválečná Evropa nacházela uprostřed chaosu, stejně jako ta dnešní. Sílící antisemitismus a nárůst extrémní pravice je podle něj alarmující. Přichází temné časy. Tuymans nám názvem své výstavy naznačuje, že podobně jako v Malaparteho slavném románu, dnes nikomu bohužel nejde o záchranu duše, ale o to, zachránit si alespoň vlastní kůži.