Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josephine Baker se navzdory předsudkům vůči svému zjevu stala módní ikonou

Afričané jsou jako velké děti. Mysleli si naši předkové a v tom názoru je utvrzovali i mnohé dodnes slavné knihy a intelektuální kapacity. Z mýtu „dobrého dítěte přírody“ profitoval v minulém století zábavní průmysl stejně jako reklama. Klišé bohužel s dobou kolonialismu nezaniklo, ale přežilo do dnešních dní a není rozhodně tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Svědectví o tom přináší Lucie Němečková ve druhém díle „Afrického předsudkáře“.

Kde se onen mýtus dobrého dítěte přírody, ušlechtilého divocha vzal? Zrodilo jej 18. století. Jeho nejvýmluvnějším představitelem je Pátek. Věrný a vděčný, po evropském vzoru převychovaný společník Robinsonův z románu Daniela Defoe. Jean Jacques Rousseau viděl v Robinsonu Crusoe vrchol osvícenství. Tento román je prý dodnes nejvlivnější a nejpřekládanější knihou po Bibli. 

Alexandre Dumas

Až zas někde uslyšíte o tom, že Afričané jsou hraví, veselí, divocí, oddaní, zkrátka jako velké děti, které my, Evropané máme vychovávat jako jejich rodiče, poučovat je a plísnit, klidně jim tykat na potkání, vzpomeňte si třeba na historku, která se kdysi přihodila Alexandru Dumasovi.

O autorovi Třech mušketýrů je známo, že měl, podobně jako třeba Puškin, africké předky. Jeho kolega Honoré de Balzac o něm proto nemluvil jinak, než jako o negrovi. Když přišel jednou Dumas do pařížského salonu, spatřil ho jeden z jeho odpůrců a začal schválně mluvit nelichotivě o černoších. Když Dumas na jeho provokace nereagoval, oslovil ho jeho sok přímo: „Vy toho přece o černoších musíte hodně vědět, když vám v žilách proudí jejich krev“. Dumas mu tehdy klidně odpověděl: „Samozřejmě. Můj otec byl mulat. Můj děd byl černoch. Můj praděd pocházel z opice. Tak vidíte, pane, moje rodina má počátek tam, kde ta vaše končí.“