Otec nad matku

Rodina je v krizi, slýcháme dnes ze všech stran. Ze strany křesťanů se k tomu přidává i obrana tradiční rodiny jako nejvhodnějšího prostředí pro výchovu dětí k zdravým mezilidským vztahům.

I já hlasuji pro stabilní a kompletní rodinu s vícero dětmi, jedním otcem a jednou matkou. Sám jsem v takto uspořádaném prostředí vyrostl, zopakoval ho ve své vlastní rodině a nikdo z jejích členů toho nelituje.

Chceme-li ale my křesťané své preferenční hlasy pro rodinu zdůvodnit Ježíšem jako vzorem pro rodinný život, neuspějeme. Ježíš žádný rodinný typ nebyl, rodinu nezaložil. Vůči své matce byl možná laskavý a něžný, ale o tom se v evangeliích nic nedočteme.

Naopak, tři evangelia zaznamenávají dost dramatickou a určitě významnou epizodu: když Ježíš zahájil své veřejné působení, podnikli jeho matka a sourozenci jakousi záchrannou misi, přišli si ho vyzvednout, neboť se jim zdálo, že zapadl do komunity lidí jemu duchovně blízkých, jim ale cizích. Ježíš však výzvy k návratu do rodiny neuposlechl, přičemž za svou matku a své bratry označil své učedníky.

V jednu chvíli se dopustil výroku, který idylický obraz svaté rodinky bourá docela: „Kdo miluje otce svého a matku svou více nežli mne, není mne hoden, a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, není mne hoden“.

Ve chvíli nejtěžší volá Ježíš na kříži nikoli matku, ale otce – otce svého v nebesích, jehož dětmi jsou všichni, kdo k němu jako k otci vztahují.

Mírně patriarchální model rodiny s dělbou rolí na otcovskou mužskou a mateřskou ženskou se v dějinách osvědčil ze všech nejlépe a neměli bychom ho ukvapeně opouštět. V Bibli ale nacházíme varování i povzbuzení: nepovyšujte mateřství a otcovství na nejvyšší místo na stupnici hodnot.

Vztah k nebeskému Otci je pro křesťany důležitější než vztahy jiné, včetně rodinných. Ať jsme vyrostli v rodinách vzorných či rozpadlých, v harmonickém vztahu s rodiči či v konfliktech s nimi, jsme všichni děti jednoho otce. Vztah k němu není jenom pocitová záležitost, však tento nebeský otec mimo jiné vydal desatero přikázání, mluvil ústy proroků a zařazuje naše osobní a rodinné příběhy do veliké ságy dějin.

Teprve poslušnost této otcovské autority dává i životu v rodině hlubší smysl, brání rodinnému sobectví a vytrhuje z rodinných klanů, též osvobozuje syny od posesivních matek a matky od příživnických synků.

To nejlepší, co mohou dát rodiče dětem, je jistota, že nikdy nejsme sami, i kdyby nás opustili všichni, včetně otce i matky – ostatně dřív nebo později tak zcela jistě učiní. Ale nevadí, Hospodin mne k sobě přivine.