Otec komisaře Maigreta
Romány s komisařem Maigretem byly v díle Georgese Simenona první knihy, které podepsal vlastním jménem. Do té doby – do roku 1930 – sice publikoval bezmála dvě stovky sešitových románů a bezpočet povídek v novinách a časopisech, ale vždy pod pseudonymem.
I ve Francii velmi oblíbený. Literární „otec komisaře Maigreta“ začínal jako cukrářský učeň a příručí v knihkupectví; v šestnácti letech psal první příspěvky do místních novin, pod pseudonymem vydal několik sešitových románů. Posléze se stal jedním z nejznámějších světových spisovatelů.
Georges Simenon je značka, která milovníky psychologických detektivních románů a povídek nikdy nezklame. Dílo tohoto belgického spisovatele je rozsáhlé; napsal dvě stě románů a sto padesát povídek, inspiroval desítky filmových scénářů, jeho knihy byly přeložena snad do všech světových jazyků. Federico Fellini o něm kdysi řekl: někdy mi připadá, že Simenon je součástí našeho běžného života stejně jako elektřina, škola nebo hasiči.
Narodil se v roce 1903 v Liège v Belgii, ale od roku 1922 žil ve Francii, kde také vychází jeho první „oficiální“ Maigret v románu Smrt pana Galleta. Komisař, sídlící na pařížském nábřeží Zlatníků, při rutinním pátrání vždy rozváže složitý propletenec důmyslného zločinu. Často se pohybuje v přepychových čtvrtích, místech, která mu jsou nesympatická a na kterých se cítí nesvůj.
V roce 1957 umístil Simenon napínavý příběh podezřelé sebevraždy do pokoje 347 v nejluxusnějším hotelu George V., nedaleko Champs-Elysées; kniha Maigret na cestách vyšla i v českém překladu.
A čemu vděčí komisař Maigret za svoji oblibu? Těžko říci, ale možná tomu, že Maigret sice vždy pachatele dopadne, ale vděku se nikdy nedočká. K jeho slávě však nepochybně přispěla i skutečnost, že jeho postavu ztvárnilo mnoho slavných herců, zejména Jean Gabin a Bruno Cremer. Ve Francii se říká, že oba ve své době, v televizních seriálech, působili pro náctileté jako baby-sitter.
Georges Simenon přežil svoje peklo: nešťastná manželství i sebevraždu své pětadvacetileté dcery v roce 1978; trpěl těžkými neurotickými stavy a psal, aby se zbavil duševních traumat. Od třicátých let patřil k nemnoha intelektuálům, kteří byli zneklidněni tím, co se v Německu děje a Hitlera považovali za vraha; během války působil v La Rochelle jako komisař pro belgické uprchlíky; válečné období ztvárnil ve velmi čtivém románu Vlak.
Po válce se přestěhoval do Švýcarska, kde také napsal svůj poslední román Maigret a Monsieur Charles. V roce 1981 vycházejí Osobní vzpomínky, závěrečné autobiografické dílo Georgese Simenona, který 4. září 1989 umírá.
Letos v létě francouzská média připomínají Georgese Simenona, stálici na literárním nebi, kde život hvězd nebývá dlouhý. Zejména literární příloha deníku Le Mondu od června letošního roku se důkladně věnuje propagaci jeho díla; každý čtvrtek, od 16. června do 27. října, si čtenáři mohou vybrat a levně koupit (za pět až sedm eur) tři ze šedesáti titulů, které jsou tématicky uspořádány tak, aby tvořily jeden celek. Jen namátkou zmiňuji trojici Paris, kde najdeme Simenonovy romány Můj přítel Maigret, Zelené okenice a Pohřeb pana Bouveta, zatímco téma Osamělost vystihuje vnitřní vazbu příběhů Maigret a Vichy, Maigret a pan Charles i Malého muže z Archangelska. Všechny tituly uvádí známý francouzský spisovatel Pierre Assouline.
Literární časopisy také upozorňují na bohatou osobní korespondenci, kterou Simenon vedl s mnoha známými spisovateli a filmovými tvůrci. Většina této korespondence vyšla knižně. Jen namátkou cituji z dopisu slavného amerického spisovatele Henry Millera, který 23. dubna 1954 napsal: Drahý pane Simenone, (…) Ve Vašem díle je vše; lidskost i životní zkušenost (…). Ve Vás je „něha“, kterou nenacházím příliš často u francouzských autorů. Není to náhodou tím belgickým původem? (…)
