Rozhlasoví symfonici zahrají Mahlerovu monumentální symfonii Vzkříšení. Má v sobě poselství naděje, říká dirigent

Čtěte také

Mahlerova monumentální symfonie Vzkříšení v podání rozhlasových symfoniků a Kateřiny Kněžíkové

„Hudba nevzbuzuje v lidech nic negativního, nic zlého. Naopak, je to hudba, která má v sobě naprosto úžasné poselství naděje. A to nemusí být jenom pro lidi, kteří sdílí víru v Boha nebo v nadpřirozenou sílu, jde prostě o naději, která vyplývá z krásy té hudby, protože konec konců mluví o vztazích, o tom, že má smysl bojovat a že i bojující Mahler se dobral ke slunci na konci symfonie,“ říká dirigent Tomáš Hanus. 

V rozhovoru s redaktorem Danielem Jägerem mluví o významu skladby, jejích nejnáročnějších pasážích i zapojení hlasů zpěvaček. 

Druhá symfonie není programní v tradičním smyslu slova, přesto má velmi silnou filozofickou a duchovní linii. Jak vy osobně přistupujete k jednotlivým významovým vrstvám, které jsou v partituře zakódovány?

Snažím se především číst hudbu samotnou. Je zajímavé, že i sám skladatel se bránil o programu hodně mluvit, i když se potom nechal takzvaně ukecat a něco přece jenom zanechal. Máme od něj větu, kdy se ptá, co by to bylo za hudbu, kdyby nepromlouvala sama o sobě? Hudba má fantastickou moc, dokáže říct více než lidská slova. Proto se snažím nezačít od slov, ale naslouchat tomu, co partitura říká. To jsou myslím věci úplně za lidským horizontem. Mám v tomto smyslu Mahlera v obrovské úctě, i protože podle mě překročil horizont toho, co se očekává od hudebního skladatele.

Tomáš Hanus|foto:Tomáš Škoda

Mahler v této symfonii pracuje s extrémními kontrasty, od monumentálního smutečního pochodu, přes téměř idylické vzpomínky, až po existenciální chaos a nakonec vykoupení. Která část symfonie je pro vás jako pro dirigenta po ryze hudební stránce největší výzvou?

Povinná odpověď by možná byla úžasný, monumentální a nadějeplný závěr. A já ho mám nesmírně rád, je to skutečný vrchol symfonie. Ale myslím si, že když bychom mluvili o tom, co dostat z jednotlivých částí, tak nejméně snadné je, aby k posluchačům promluvila druhá a třetí orchestrální věta, ve kterých je zakódováno strašně moc. Může se jim totiž stát, že po obrovské první větě se dostanou do určitého zastínění. I proto chtěl Mahler dlouhou pauzu mezi první a druhou větou, ale i tak je potřeba tam mnoho věcí definovat a dovést do krajnosti. A jak se zůstane na půl cesty, tak věty mají tendenci neříct to, co skladatel říct chtěl.

Ve zmíněném finále do symfonického světa vstupuje lidský hlas, dvě pěvecké sólistky a také sbor. Co je to za moment?

Zkusil bych ho nepopisovat hudebně. Pokud budu upřímný, tak jde o něco, kde se alespoň v mém myšlení a v mém cítění otevírá nebe. Je to neskutečně zkomponováno a já si říkám, kde na to ten chlap přišel. To je opravdu něco, co je, jak už jsem zmínil, za horizontem pouhé hudby.

Koncert se uskuteční v Obecním domě v Praze a v přímém přenosu bude vysílán také na Vltavě. Jaký vzkaz by podle vás měla Mahlerova 2. symfonie dnešním posluchačům předat?

Mějme se rádi a držme při sobě.