Žil jsem úspěšný i náročný život. Poslechněte si Osudy skladatele Vadima Petrova

Svůj život mohu hodnotit jako velice úspěšný, i když byl velice náročný a velice složitý. Prožil jsem ho jako syn ruského emigranta...
Vadim Petrov

Tatínek, vynikající lékař, se usadil v Praze na Žižkově, kde měl svou vlastní praxi. Pocházel z ruského šlechtického rodu Repninů-Rěpninských s tradicí sahající daleko do minulosti; jeho předkové se přátelili s Petrem Velikým nebo s Michailem Ivanovičem Glinkou, Tarase Ševčenka dokonce vykoupili z nevolnictví… Druhá část rodiny, ryze česká, měla své kořeny v Podkrkonoší – proto později Vadim Petrov (nar. 1932) s velkou radostí komponoval hudbu ke Krkonošským pohádkám…

Hudební talent měl v genech po své mamince, která byla sólistkou Pěveckého sdružení pražských učitelek a jako malého chlapce ho velice často brávala na jejich koncerty. Když mu bylo šest let, začal se učit hrát na housle, pak přešel ke klavíru.

A najednou mě ta hudba popadla a já jsem jí vlastně celý propadl. Od této chvíle jsem už nic jiného nedělal, než jenom hrál, improvizoval, a samozřejmě jsem už začal psát své vlastní skladbičky… Tatínek si postavil rekreační domek v Novém Vestci u Staré Boleslavi, kde bydlel i hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. Protože jsem byl zvídavý, chtěl jsem se všechno dozvědět, často jsem za Mistrem Foersterem chodil a ptal se ho, jak se ta muzika píše. Povídali jsme si o hudbě a já jsem říkal: „Víte, já bych také rád napsal nějakou muziku, třeba nějaké písně!“ A on na to: „Tak je napiš!“ Přišel jsem domů, tatínek mi napsal text a já jsem skutečně vytvořil Biblické písně; maminka je pak zazpívala v kostele Panny Marie ve Staré Boleslavi a Josef Bohuslav Foerster mi přišel osobně poblahopřát.

V kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi se pak u regenschoriho Josefa Klazara učil hrát na varhany. Mezitím nastoupil na Ruské gymnázium v Praze na Pankráci, kde zároveň zpíval ve školním sboru a později ho sám řídil. Pilně se připravoval ke studiu na pražské Akademii múzických umění (prof. Miloslav Kabeláč mu dával hodiny hudební teorie a skladby, prof. Berta Kabeláčová hodiny klavíru), a třebaže přijímací zkoušky zvládl na výbornou, z kádrových důvodů nebyl přijat. Nakonec se ale na něho přece jen štěstí usmálo; byl přidělen k prof. Jaroslavu Řídkému, učil ho i prof. Pavel Bořkovec, na filmovou hudbu měl prof. Václava Trojana.

Studium ukončil v roce 1956 symfonickou básní Vítkov o vítězství husitů nad císařem Zikmundem. Opět však nastala nečekaná situace: Vadim Petrov nemohl nikde najít zaměstnání. Nějaký čas pracoval jako pomocný zedník, poté se mu podařilo navázat – mimochodem velmi úspěšnou – spolupráci s Československým rozhlasem a začal psát hudbu k literárním a dramatickým pořadům.

Stálé místo získal Vadim Petrov až v Městském domě osvěty v Praze, nejprve jako referent v oddělení Lidové zábavy a zakrátko byl jmenován vedoucím tohoto oddělení. Poznal život tzv. lidových hudebníků, tanečníků, provozovatelů kolotočů a houpaček, kouzelníků apod. V roce 1958 založil Lidovou konzervatoř a stal se jejím prvním ředitelem. Tato škola poskytovala velmi hodnotné vzdělání, a proto brzy přerostla rámec osvětového zařízení. Byla převedena do působnosti školství a její rychlý vzestup podnítil vznik Lidových konzervatoří v dalších městech. Vadim Petrov rovněž navrhl, aby se škola přejmenovala na Konzervatoř Jaroslava Ježka, zařídil vše potřebné, ale přišel srpen 1968 a s ním vstup okupačních vojsk na naše území. On sám byl na hodinu propuštěn, nadále nesměl působit ve školství a dostal také zákaz veškeré umělecké činnosti v rozhlase, televizi i filmu.

S pomocí přátel nastoupil na Konzervatoř pro mládež s vadami zraku, kde několik let vyučoval intonaci. Inicioval vznik dívčího pěveckého kvarteta Carmina lucis, pro které komponoval a upravoval umělé i lidové písně. Spisovatelku Markétu Zinnerovou inspiroval dojemný, působivý a bezprostřední zpěv těchto nevidomých dívek natolik, že napsala scénář k televiznímu filmu Chvíle pro píseň trubky; natočil ho režisér Ludvík Ráža a na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu byl ověnčen hlavní cenou – Zlatou nymfou. V roce 1976 se Vadimu Petrovovi naskytla možnost vyučovat hudební teorii a skladbu na Pražské konzervatoři. Zde setrval až do svého odchodu do penze v roce 1992.

Velkou radost mi udělal můj bývalý žák, mimořádně nadaný Josef Zámečník, vynikající trumpetista a zároveň ředitel Základní umělecké školy v Praze na Spořilově, která byla po mně pojmenována. Cítím se tím velice poctěn.

Jeho žák Josef Zámečník se zasloužil o to, že i Vadim Petrov má „svou“ školu. Pravidelně usedá v koncertním sále a s velkým zaujetím sleduje, jak si malí i velcí instrumentalisté a zpěváci rozumějí s jeho hudbou. A když je pak „jejich“ pan skladatel odmění potleskem – co víc si mohou přát?