Osudy Stanislava Kolíbala

2. únor 2015
02293213.jpeg

Existenciální rozměr geometrie. Rozhlasové vzpomínky sochaře a výtvarníka.

Poslouchejte na Vltavě od 2. února 2015 vždy v 11:30. Po odvysílání se jednotlivé díly četby objeví také na stránce Hry a literatura.


Stanislav Kolíbal se narodil v roce 1925 v Orlové na Těšínsku, po okupaci tohoto kraje se s rodiči přestěhoval do Ostravy. Od svých třinácti let modeloval a kreslil.

Obklopovala ho krajina v pohybu a proměně. Před očima měl stále narůstající kužely hald. Geometrie mostů, zdí, plotů jako by vyměřovala prostor obřího land-artu. Bílý strop doma, jehož nekomplikovaná čistota překlenovala seskupení obyčejných věcí tam dole a poskytovala mu i útočiště před pohyblivým světem venku, ho fascinoval natolik, že bílá barva získá výraznou roli v jeho tvorbě.

Po válce studuje v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Antonína Strnadela a pak scénografii u Františka Tröstra na Akademii múzických umění. A stejně jako sochaři, kteří prošli ateliérem Josefa Wagnera, například Olbram Zoubek, Eva Kmentová, vzdoruje ideologickým klišé socialistického realismu a zůstává v inspirativním spojení s generací meziválečné avantgardy; posléze se dostavují i impulsy modernistických experimentů z ciziny.

V padesátých letech Kolíbalovy skulptury představovaly ženské figur oblých tvarů, ženská těla a torza ovšem znejišťoval nezvyklými vratkými polohami. Umělcovu osobitost v tehdejší situaci paradoxně posilovala skutečnost, že Kolíbal sochařství nestudoval: „...kdybych sochařství studoval, nikdy bych nepoznal onu tak potřebou nezatíženost“, vzpomíná umělec.

„Stanislav Kolíbal představuje zásadní osobnost české umělecké scény od druhé poloviny 20. století až po současnost,“ píše ve své studii M. Dostál. „Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od 60. let rozvíjel. Formální prvky - jazyk abstrakce a geometrie, vazby na minimální tendence, konceptualismus, procesní myšlení nebo na hnutí arte povera jsou bezesporu v Kolíbalově díle patrné. Za rozhodující zlom Kolíbalovy umělecké kariéry se považuje první polovina 60. let, která umělci otevřela spolupráci se soudobými architekty a při řešení vlastních výtvarných problémů otevřela perspektivy abstraktního jazyka. Kolíbala přitahovala procesuálnost abstraktní plastiky a problematika stability, lability, pádu a také konvergence organických a neorganických tvarů.“

V normalizačním čase Kolíbal ve své vlasti nesměl vystavovat. O jeho díla se ale zajímali nejprestižnější světové galerie. Referují o něm přední zahraniční noviny a časopisy. Kolíbalova tvorba je dnes zastoupena ve stálých sbírkách Centre Pompidou, Tate Gallery, Metropolitan Museum of Art a Solomon R. Guggenheim Museum, ve vídeňském MUMOKu, v Národní galerie v Praze.

Výtvarní kritici oceňují existenciální rozměr jeho geometrické umění, objevují v něm emocionální podtext a metaforické poselství. Jeho práce oslovují mladou generaci českých výtvarníků, jmenujme alespoň Karla Štědrého, který se Stanislavem Kolíbalem spolupracuje (oba se například účastnili – se Stanislavem Divišem a Petrem Písaříkem - výstavy Rozpravy s geometrií v pražském letohrádku Hvězda v roce 2014). Karel Štědrý se podílel i na přípravě kolíbalovských Osudů.


Ukázky čte: Libor Vacek

Připravili: Jiří Kamen a Lukáš Kamen