Osudy Ludvíka Vaculíka

Ludvík Vaculík působil v Československém rozhlase jako redaktor Hlavní redakce pro děti a mládež v letech 1959 až 1965. Ačkoliv byl už dříve redaktorem nakladatelství Rudé právo, (1953–1957) a týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957–1958), teprve v rozhlase, jak sám říká, se naučil psát.

V rozhlase se také prosadil jeho osobitý, moravským akcentem zabarvený mluvní projev, který se v plné míře uplatnil až v druhé fázi jeho spolupráce.

Vedoucí redakce tehdy byla Dáša Maxová, která rozhlasové texty jeho reportáží redigovala s nárokem, aby věta zněla a nebylo v ní zbytečných slov. Rozhlasová škola je ve Vaculíkových textech podnes patrná, zejména ve fejetonech.

Vaculíkovy rozhlasové reportáže se snad s výjimkou jediného pořadu, který byl náhodou v rozhlasovém archivu objeven pod jiným označením, nedochovaly. Po roce 1968 byly smazány, některé se zachovaly alespoň jako přepis.

Spisovatel Ludvík Vaculík |foto: Bob Pacholík

V roce 1964 Ludvík Vaculík obdržel vysoké státní vyznamenání Za vynikající práci; téhož dne rozhlas vysílal jeho nový pořad, kvůli němuž z příkazu ÚV KSČ měl být okamžitě propuštěn.

Takové nařízení stranické vedení rozhlasu odmítlo s odůvodněním: „my si svého soudruha potrestáme sami“. Měsíc pak pracoval v továrně Svit ve Žďáru na Sázavou.

Spolupráce Ludvíka Vaculíka s rozhlasem byla přerušena po roce 1968. Obnovila se však okamžitě po převratu v roce 1989, a to nejen na poli literárním, ale díky přátelství s Janem Rokytou i na poli hudby a zpěvu.

Ludvík Vaculík |foto: Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík ve svých vzpomínkách nevypráví historky, dokonce nevypráví ani chronologicky – tohle umění si nechává pro literaturu. Hovoří o tématech, o kterých nepsal ve svých románech nebo která mu nyní, ve stáří, připadají důležitá, nikdo se ho na ně však neptá.

A v neposlední řadě je v Osudech podstatný i jeho hlas s typickou „vaculíkovskou“ dikcí.

Připravil: Ondřej Vaculík