Osudy Evy Fukové

Fotografka Eva Fuková patří k význačným osobnostem české umělecké scény druhé poloviny 20. století. Už prostředí, z kterého vzešla, bylo velmi tvůrčí a inspirativní.

Jejím otcem byl akademický malíř František Podešva, maminka Marie byla spisovatelkou a překladatelkou. V jejich spořilovském domě se pořádaly pikniky a vinobraní, na nichž se scházela vybraná umělecká společnost.

K častým hostům patřil literární kritik František Kovárna, filmový kritik Antonín Brousil, taneční teoretik Emanuel Siblík, spisovatelé Egon Hostovský, Jan Čarek, Josef Knapp a další.

Po studiu na střední grafické škole se Eva Fuková začala blíže seznamovat s fotografií ve studiu Miro Bernata. Po válce pak nastoupila na Akademii výtvarných umění, kde poznala svého budoucího manžela, výtvarníka Vladimíra Fuku.

Oba se v té době stýkali s umělci sdruženými kolem Jiřího Koláře. K jejich blízkým přátelům patřili Emanuel Frynta, Kamil Lhoták, Jan Hanč, Zdeněk Urbánek či Josef Schwarz-Červinka, s nimiž se pravidelně scházeli, vyměňovali si deníky, vydávali časopis Magáč a v umění a pábení hledali únik z bezútěšné reality komunistického Československa 50. let.

Eva Fuková, Obzor z helikoptéry, 1964 |foto: Leica Gallery Prague

V roce 1967 manželé Fukovi spolu s dcerou Ivankou emigrovali do Spojených Států, kde Vladimír začal působit jako ilustrátor a Eva si našla místo v newyorském Metropolitním muzeu.

Do Československa se Eva Fuková poprvé vrátila až v roce 1978, rok po manželově smrti, dříve jí návštěvy vlasti nebyly umožněny. Totalitní režim zároveň zlikvidoval veškeré zmínky o jejím i Fukově uměleckém působení. K jejich rehabilitaci došlo až po roce 1989.

V Americe se Eva Fuková jako fotografka úspěšně prosadila, vystavovala, získala umělecké stipendium a řadu ocenění. Věnovala se zejména velkoformátovým fotografiím, kolážím a multiplážím.

K definitivnímu návratu do Česka se odhodlala až po smrti svého druhého manžela, v roce 2002.

Připravila: Marina FeltlováTechnická spolupráce: Miloš Kot

Natočeno v roce 2011.