Ornament, oblouk, emoce, to je moje. Možná proto mě oslovuje baroko, říká malíř Jakub Špaňhel
Jakub Špaňhel často a rád tvoří v cyklech. Říká o sobě, že mu nejde abstrakce – v malbě se vždy potřebuje vztáhnout k nějaké věci, a je jedno, jestli je to motýl, nebo kostel, což je ostatně po dvaceti letech opět jeho velké téma. To, jestli je obraz dokončený, občas konzultuje se svými přáteli. Třeba i s Jiřím Přibáněm, jehož knihu Italské črty nedávno „ilustroval“. O tom všem mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
Ve čtyřech letech napodoboval obrázky Josefa Lady, o dva roky později už měl v hledáčku da Vinciho Monu Lisu, kterou zkoušel malovat stále dokola. K italské renesanci se Jakub Špaňhel vrací obloukem po čtyřiceti letech. Jak ve Vizitce řekl, objevuje ji díky svému příteli, sociologovi Jiřímu Přibáňovi, jehož loni vydaný soubor esejů Italské črty Špaňhel doplnil svými malbami.
Typické jsou pro něj nejasně definované tvary, zasněnost, pochmurná melancholie, a takové jsou i obrazy doplňující Přibáňovu knihu: je v nich více baroka než renesance. „Já prostě neumím udělat rovnou čáru, která k renesanci patří. Mně jde ornament, oblouk, emoce, možná proto tak často dělám baroko,“ řekl ve Vizitce.
Objev roku 2020: kostel v Kašperských Horách
Série Špaňhelových (barokizujících) kostelů nyní visí v českobudějovickém Domě umění. „Kostely jsem začal malovat před dvaceti lety, byla to moje diplomka u Milana Knížáka a první série velkých formátů,“ vzpomněl na svá studia na Akademii výtvarných umění. „Poslední dobou jsem se k nim opět vrátil, mám pocit, že po dvaceti letech je to pro mě zase důležité téma. Maluju katolické kostely nabité uměním a zajímá mě i samotná architektura. Mám rád světlo, které do nich proniká, včetně toho duchovního.“
Všechna plátna vystavená na jihu Čech vznikla v loňském roce a jsou mezi nimi i dva obrazy věnované Špaňhelovu loňskému objevu, kostelu sv. Mikuláše v Kašperských Horách. Ve Vizitce ale mluvil také o postavě svatého Jana Nepomuckého, jehož sošky si rád fotí a průběžně jej pak maluje, a gotických a barokních sochách. „Obdivuju ten třetí rozměr. Vím, jak malovat obrazy, ale sochy dělat neumím,“ říká.
Čtěte také
V rozhovoru s Markétou Kaňkovou se vrátil také ke svému dvanáct let starému cyklu centrálních bank, který se zrodil při jeho častých cestách pod budovou České národní banky v ulici Na Příkopech. Při přípravě série mu prý šlo čistě o estetiku těchto výrazných staveb. Politický či ekonomický přesah v hlavě neměl, ačkoliv takové interpretaci se nebrání. Soubor centrálních bank komplet vystavil loni v opavském kostele sv. Václava, kam se velkoformátová plátna prostorově velmi dobře hodila.
V současné době má Jakub Špaňhel rozmalovaný dva krát dva metry velký obraz J. S. Bacha. „Před třemi lety jsem udělal menšího Dvořáka, Smetana se mi zatím nepovedl. Už z minula mám dva obrazy Leoše Janáčka,“ nastiňuje inspirační zdroje svého budoucího cyklu. Stejně tak by ovšem rád zpracoval sérii svých oblíbených básníků.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
