Orhan Pamuk: Snění je také způsob myšlení
Jednoznačně nejvýznamnější osobností uplynulého Festivalu spisovatelů Praha byl turecký nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk, autor knih Sníh, Jmenuji se Červená, Nový život nebo novinky Muzeum nevinnosti, které jsou také všechny přeložené do češtiny.
Říkáte, že svůj autorský hlas jste našel s Černou knihou, která vyšla v roce 1990. Co váš hlas definuje?
Je to kombinace tradičního islámského a súfijského vyprávění a zvláštností Istanbulu. Kombinace tureckého přístupu a muslimského pohledu se sekulárním okem, kombinování s moderním, experimentujícím románem. Můj hlas je výsledkem kombinace Východu a Západu. Stejně jako Istanbul sám.
Mají barvy ve vašich textech stálý symbolický význam?
V súfijské literatuře a islámských mystických textech mají barvy velmi symbolický význam. Na druhou stranu ale - já nejsem symbolista. Mluvím o barvách, protože se starám o věci kolem sebe. Jsem vizuálně založený spisovatel. Detaily, barvy, věci, barvy, stíny mezi barvami jsou pro mě důležité.
V mládí jste chtěl být malíř. Většina kritiků by vaši literární vizualitu odvodila od toho. Ale jak velký vliv na vás měl film, zvláště v době vašich literárních začátků?
V Muzeu nevinnosti se moje hrdinka, prodavačka, která chce být filmovou herečkou, zamiluje do bohatého chlapíka. Je to melodramatický příběh, inspirovaný pravděpodobně tureckým Hollywoodem a jeho melodramaty. Muzeum nevinnosti je román o lásce, napsaný nicméně velmi vážně. Protože jsem kdysi také pracoval v tureckém filmovém průmyslu, asi před dvaceti lety, na asi dva až tři roky, protože jsem prostě potřeboval peníze, znám tyhle kruhy. Zajímám se o film. Je to jeden z největších vynálezů lidstva. Umožňuje vidět věci a naslouchat příběhu, věnovat se fikci, která má mimořádnou přesvědčivou sílu, protože to, co sledujete je přímo před vašima očima. Zajímám se o film a v Istanbulu jsem vždy intenzivně chodil do kina.
Byl jste také porotcem na filmovém festivalu v Cannes, což se spisovatelům nestává. Jaká to byla zkušenost?
Bylo to fascinující. Byla to ale taky skutečná práce. Každý si myslí, že jde jenom o chození po červeném koberci, ale někdy koukáte na tři filmy denně a musíte být velmi pečlivý a pozorný divák, rozhodovat férově a eticky. Hodně jsme o filmech diskutovali. Na své porotcování na festivalu v Cannes vzpomínám s nostalgií.
Jaký je podle vás rozdíl ve vytváření nálady ve vizuálních médiích, v malbě a filmu například, a v literární, jazykové náladotvorbě?
Dobrá otázka. V románu Muzeum nevinnosti je románový příběh, který si můžete užít jako love story. Lásku se nesnažím nahlížet jako něco sladkého a sladkobolného, ale jako věc, která se nám v životě prostě stává. Snažím se lásku v Muzeu nevinnosti analyzovat. Skoro jako dopravní nehodu, která se za život stává taky skoro všem. Na druhou stranu jsem vybudoval i muzeum k tomu románu. Protože hlavní hrdina románu shromažďuje předměty, kterých se dotkla jeho milovaná. Když jsem muzeum dokončil, je to skutečně otevřené, fungující muzeum v Istanbulu, zjistil jsem, že vizuální komunikace, je zásadně, radikálně odlišná od literární komunikace. Uvědomil jsem si ten rozdíl. V románu vyprávím příběh literárními prostředky. Ten samý příběh pak v muzeum vyprávím vizuálně, pomocí objektů, maleb, fotkami. Jde o stejný příběh, ale význam není stejný.
Je vizuální komunikace míň racionální než jazyk?
Nekomunikujeme jen pomocí slov, ale pohledem, předáváme významy a pocity, pomocí obrazů. Myšlení není jen věcí slov. Myslíme také vizuálně. Většinu času dostáváme nápady, ale neformulujeme je slovy. Například sny, ty neuchopujeme pomocí slov, jen skrze obrazy. Snění je také způsob myšlení.
Můžeme otevření Muzea nevinnosti v Istanbulu spolu s vydáním stejnojmenné knihy považovat v kontextu současného umění za performanci?
Je to spíš literatura a konceptuální umění. Moje muzeum je víc instalace, než muzeum v tradičním slova smyslu, a můj román je jako klasický román z 19. století. A fungují samostatně. Pokud nevíte o tom, že existuje skutečné muzeum, můžete si četbu románu užít jednoduše jako román o lásce. Esencí je příběh, který funguje, i kdyby k němu nebylo žádné muzeum, a i kdyby neexistoval žádný román, můžete si užít návštěvu muzea. A je hodně lidí, kteří do muzea přijdou bez znalosti knihy a spousta čtenářů, která neví nic o tom, že v Istanbulu je muzeum.
Jste nějak spojen s novým tureckým filmem, reprezentovaným jmény jako Nuri Bilge Ceylan anebo Semih Kaplanoglu?
Oba dva znám a Nuri Bilge má dokonce dům hned vedle mě. Když je krásný západ slunce s krásnými mraky, vidím souseda na balkóně, jak si to natáčí. Mám rád filmy Nuriho Bilgeho Ceylana, velmi ho respektuji a Semih je také můj přítel.
Mezi vámi a Ceylanem lze vidět spojení například skrze motiv sněhu - ten je důležitý pro vás pro oba. Takže to není náhoda?
Pocházíme ze stejné kultury. Obklopuje nás stejná krajina, stejná atmosféra. Jsme ovlivnění stejnými věcmi.
Jeden z vašich někdejších scénářů byl zfilmován jako Skrytá tvář. Ale napsal jste jich víc. O čem byly?
Z filmu Hidden Face mám radost. V mládí jsem tak často chodil do kina hrozně často. Chtěl jsem, aby moje romány byly zfilmované, ale vlastně k tomu nikdy nedošlo. Přátelé mi říkají, že jsem na režiséry příliš náročný, paranoidní a moc podezřívavý. Možná mají pravdu. Ale byl bych šťastný, kdyby existoval dobrý film vycházející z některého z mých románů.
