Opovážení Karla Šiktance

Po betonovém parketu jde list
a vítr jako by se bál pohladit cizího psa.

Jak se „prosazovaly roviny“ a s jakou naléhavostí si která z nich říkala o své místo, to musí čtenář odhadovat sám. Klíč mu Karel Šiktanc nabízí, ale pravdou je, že k porozumění výsostné poezii jich není tolik zapotřebí, to už je suverénní svět. Samozřejmě, básník se noří do vzpomínek, obrací oblázky z cest, opakuje zaslechnuté, vykřiknuté v emoci i v denní pomíjivosti, dávné i předvčerejší. Zachraňuje slova, vrací jim řeč, to je setrvalé „poslání“.