Olga Tokarczuková: Běguni. Odvážný román polské nobelistky ověnčený Man Bookerovou cenou

Podle mnohých jsou Běguni nejlepší knihou Olgy Tokarczukové (nar. 1962), jedné z nejčtenějších a nejoceňovanějších současných polských spisovatelek. Jejich vydání se v Polsku stalo literární událostí, autorka za ně získala prestižní literární cenu Nike 2008 a nebylo to zdaleka ocenění jediné.

Je to román vedený intuicí stejně jako myšlenkami. Zdánlivě nesouvisející kakofonie hlasů a příběhů z širokého časoprostoru, které meandrují na pomezí hloubky a humoru, mystéria a obyčejnosti, a jejichž podstata je velkolepě víceznačná.
The Guardian

Tokarczuková je autorkou báječného důvtipu, imaginace a literárního švihu. V Běgunech nás bere na let galaxií příletů a odletů, příběhů a digresí, zatímco zkoumá témata blízká současnému i obecně lidskému určení.
porota Mezinárodní Man Bookerovy ceny

Běguni neboli poutníci, kteří se objevují v titulu úspěšného románu, byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z 18. století, kteří věřili, že svět je dílem ďábla. Ten má prý největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě, nepohybují se. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny – ti neustále jezdí moskevským metrem. Najdeme je ovšem až ve druhé části knihy, kde jsou začleněni do příběhu Aňušky, životem vyčerpané matky postiženého dítěte a manželky válečného veterána.

Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Co je nutí k pohybu? Proč nezůstávají na místě? |foto:Fotobanka Pixabay,CC0 Creative Commons,©

Děj Běgunů není založen na osudech postav ani na příběhu, ale na samotném fenoménu cestování. Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří si s sebou vozí cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní jazyk. Delší i zlomkovité příběhy s nejrůznějšími hrdiny se střídají s úryvky přednášek z cestovatelské psychologie, které organizují letecké společnosti, s úvahami, dopisy, záznamy v cestovním deníku, reklamami a hesly opsanými z nejrůznějších zdrojů, útržky zaslechnutých hovorů...

To vše vytváří panoptikum světa lidí v pohybu – které se však svou kuriózností paradoxně tolik neliší od opačného panoptika, jež s ním autorka staví do kontrastu: všelijakých sbírek navždy znehybnělých lékařských a komerčně využívaných preparátů, konzervovaných lidských těl a jejich částí. Tato podivná záliba provází lidstvo všemi časy a kulturami. 

Tokarczuková (i jakožto vystudovaná psycholožka) zaměřuje pozornost na tělo, neboť ve světě lze konec konců být jen „v těle“, jako „vtělení“. Je tělo reálné, je bolest reálná? A co je vlastně realita? Do hry vstupuje i projekt virtuální encyklopedie Wikipedie, sám fenomén psaní, zapisování a síla slov vůbec. Co všechno je zachytitelné – a co je nezachytitelné? A neodkazuje spíše to druhé k tomu, co je věčné a – řečeno s Běguny – mimo ďáblův dosah? 

Románová mozaika knihy Běguni poukazuje na řadu fenoménů současného života, které jsme si – stále v pohybu, v běhu – zvykli používat, aniž bychom nad nimi příliš uvažovali. Tokarczukové ostré, zarývající se střípky nás k tomu přimějí.