Ohlédnutí za festivalem v Pusanu

19. říjen 2011
02350451.jpeg

V jihokorejském Pusanu skončil 16. ročník zřejmě největšího filmového festivalu v Asii. Představil zejména tvorbu kinematografií Koreje, Číny, ale i Japonska a zemí střední a jihovýchodní Asie.

Objevem festivalu byl íránský snímek Morteza Farshbafa nazvaný Truchlení připomínající minimalistickou poezii autorova slavného mentora Abbáse Kiarostamiho. Sledujeme cestu hluchoněmého páru s jejich synovcem, jehož rodiče zemřeli v noci předtím při automobilové nehodě. Oba dva po cestě řeší, jak by měli o celém neštěstí klukovi říct, stejně jako to, jestli se mohou přes svůj hendikep o sirotka vůbec postarat.

Kouzlo tohoto všedního dramatu odehrávajícího se celou dobu v autě spočívá i v tom, že oba dva spolu mluví znakovou řečí. Sledujeme, jak ale přirozeně mezi nimi vzniká nové pouto. Jak kluk začne postupně chápat, co se kolem něj děje. Jak se oba dva dospělí, kteří se vždy báli mít děti a trpěli všemi komplexy svého postižení, začnou uvažovat poprvé zcela jinak o rodičovské zodpovědnosti. Konec sice zůstává otevřený, ale divákům je jasné, že se během společné cesty stalo něco důležitého.

Velké pozornosti se těšila novinka korejské filmařky Jeong-Hyang Lee, která po sedmi letech představila novinku Důvod k životu.Načrtává psychologickou introspekci dvou hrdinek, z nichž se každá jiným způsobem vyrovnává s životní křivdou. Jedna ztratila v sedmnácti letech svého kluka, kterého zabil na ulici motocyklista. Mladší revoltuje vůči otci a bratrovi, od nichž zažívá samé bití.

Film režisérky Lee je mnohem hlubší, než aby byl jen generačním výkřikem, o čem tajně přemýšlejí utlačované korejské ženy. Zejména v příběhu starší z obou postav vzniklo univerzální drama oběti, hledající útěchu v otrlém světě, v němž se mladistvý viník ani nesnaží projevit lítost či prosit o odpuštění. Hluboce zraněná žena se stylizuje do role jakési mrazivé odtažité světice, která pomůže svým dopisem soudu vrahovi na svobodu. Jenže svět se jí zhroutí v okamžiku, když zjistí, že následně zabil dalšího člověka.

Syrově je zachycena revolta mladší dívky, která nám připomene komediální drama Crush and Blush uvedené před lety v Karlových Varech. Autorka sestavila nádherný portrét sebeničivého dospívání mladé Korejky, která se brání proti šikaně tradiční konfucianistické rodiny, jemuž mlčky přihlíží matka. Vidíme tu tamní nejmladší generaci žen, dědící zkušenost staletí korejského utrpení, které jsou trpělivě odhodlané se vzpírat přežitkům patriarchální společnosti.

Filmy o korejské válce v Koreji Kinematografii Jižní Koreje u nás většinou známe v podobě krvavých thrillerů či příběhů absolutních či absurdních pomst. Těžko se však tomu můžeme divit, neboť podobný nesmiřitelný melodramatismus zápletek, v nichž postavy překonávají mnohaletá odloučení, rodinné křivdy či dlouholeté útrapy, vychází už z kruté korejské minulosti. Mluvit o historii znamená většinou připomínat krvavé dvacáté století spojené s japonskou okupací i posléze korejskou válkou, která zemi zničila v 50. letech hned třikrát, jak šla fronta.

02248148.jpeg

Jak ukázalo hned několik filmů z šestnáctého ročníku pusanského festivalu, rozdělení korejského poloostrova na dva znepřátelené státy zůstává tradičním tématem zdejších příběhů, ale i denního zpravodajství. Zrovna v této době se tu probírá zatčení sevekorejského špióna s vystřelovacím jedem v propisce, který měl odstranit jednoho prominentního přeběhlíka ze Severu.

Jihokorejské fantazie o životě v zemi severního souseda odhaluje například titul s krkolomným titulem Ryang-kang-do: Veselé Vánoce, Severe! Kim Sung-hoon vypráví emocionální příběh severokorejských pionýrů, jimž se v malé chudé vesnici dostanou do ruky vánoční dárky, které jim posílají balónem jejich vrstevníci z Jihu. Neboť v KLDR lidé trpí hladem, navíc ani neznají Santa Klause. Nález moderního robota vyvolá pozdvižení, stejně jako spor mezi dětmi, kteří si s ním chtějí za každou cenu všichni hrát.

Film líčí severokorejský koncentrák překvapivě s komediální nadsázkou v podobě jakési karikatury. Vidíme například školní sběr železa na výrobu zbraní, jehož premianti se mohou jet podívat za odměnu na palác Kim Čol-ila, či absurdní pečování o slepici darovanou vesnici velkým vůdcem. Dětské mikropříběhy ukazují realitu zbídačelé země i denní ideologické šikany. Hlavní linie sleduje snahu školáka Jong-soona, který veřejným předváděním robota kamarádům vybírá jídlo pro nemocného bratra. Následně se pak snaží sehnat benzín pro jeho převoz sanitkou do nemocnice.

Samozřejmě Severní Korea je tu ukázaná jako zaostalá, hloupá a uzavřená země, byť se pod tím vším odhaluje dětský příběh o lidské solidaritě či korejské nepoddajnosti. Ve skutečnosti jde ale ještě o něco jiného. Sjednocení obou znepřátelených zemí korejského poloostrova zůstává i po téměř šedesáti letech od zastavení bojů zřejmě nemožné. Takže si Jihokorejci alespoň sní o severním sousedovi, vyprávějí vlastní fantazie o tom, jaké to tam může být. A zvláštně teskní po ztracené polovině svého národa.

Korejský Nepoddajný v soudní síniJedním z vnitřních dramat moderní Koreje, z níž se za třicet let stala z rozvojové země společnost hightechu, zůstává konflikt její konzervativní a naopak liberální části. Nemá sice podobu nenávistného generačního konfliktu, resentimentů minulosti či sociální nevraživosti, kterou můžeme vidět kolem sebe v Česku. Ale v Koreji řeší, do jaké míry by se měla země otevřít globalizaci, jak se snaží ekonomicky dobývat svět. Jak má přiznávat větší práva například ženám odsouzeným v tuhých konfuciánských tradicích k tomu, aby se staraly o rodinu.

02350452.jpeg

Jinými slovy jde o to, jakou pozici vůbec zaujímá jedinec, který by se měl podle konzervatistů podřídit tu autoritě, jindy manželovi, firmě, státu či jenom mínění starších. Koreji zatím vládne národní program překotného budování Koreje, která chce být stále větší, modernější a globálnější zemí. Do světa distribuuje nejenom auta, mobilní telefony, ale už i televizní seriály.

Pusanský festival letos uvedl v hlavní sekci soudní drama Nepoddajný (Unbowed) vycházející ze skutečného případu roku 2007, který pohnul korejskou společností. V něm byl univerzitní profesor a matematik odsouzen za to, že napadnul jednoho z konzervativních a zřejmě zkorumpovaných soudců. V nakonec zmanipulovaném procesu to soud překvalifikoval na teroristický čin a poslal obviněného na deset let do vězení.

Režisér starší generace Chung Ji-young natočil v podstatě klasicky vyprávěný film osvětlující okolnosti případu muže, který ve skutečnosti nebyl žádný násilníkem. Jako přednímu matematikovi nebyl uznán nárok na akademický titul po návratu z americké emigrace do demokratizované Jižní Koreje. S lukem a šípy v ruce se jako v antické literatuře domáhal spravedlnosti a přiznání soudce, který mu odmítl přiznat nárok na společenskou rehabilitaci.

Znalec korejské kinematografie si vzpomene na titul Silmido či snímky různých sociálních témat. Ahn Sung-ki ztělesňuje tichého, neústupného člověka, který přes všechna příkoří prokazuje nejvyšší mravnost. Film zároveň nabízí americky střižené drama ze soudní místnosti, v němž si obhájce a obviněný vyměňují se soudcem repliky v napínavém tempu. Do toho se přimíchává melodrama o opileckém právníkovi, který se v důležité situaci ujímá kontroverzního případu.

Ale hlavně v pozadí můžeme číst „evropské“ drama o odvrácené straně korejské společnosti a skrývaném traumatu nedokončené a nedořešené liberalizace 90. let. V tom všem megalomanském budování najednou vidíme, že pod vnějším úspěchem může bujet korupce, postrašná média a justiční mafie. Je to strhující i dojemný obraz současnosti, kde se svoboda obětuje prosperitě, penězům a úspěchu. Jen český divák si povzdechne, jak odvážné věci se mohou točit v jinak poslušné a disciplinované Koreji. Zatímco česká zábavná a komerční kinematografie nic takového už dávno vůbec neprodukuje.

Spustit audio
autor:Michal Procházka
  • Jižní Korea
  • filmový festival
  • Pusan