Ödön von Horváth: Víra, naděje, láska

Devátý večer letošního ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka patřil mnichovské inscenaci hry Ödöna von Horvátha Víra, naděje, láska.

Večeru mnichovské scény Kammerspiele předcházely otázky, jak si režisér Stephan Kimmig poradí se hrou Ödöna von Horvátha z roku 1932 a jak je možné v dnešní době interpretovat zoufalý příběh chudé dívky Alžběty z časů hospodářské krize.

Soudničkový případ Alžběty začíná u anatomického ústavu, kterému chce dívka prodat svou budoucí mrtvolu pro možnosti výzkumu za 150 marek. Její mrtvolu nikdo nechce, zato se zde dívka seznámí s Preparátorem, jenž jí peníze půjčí. Jenomže Alžběta, které nechybí vitalita a životní pragmatismus, je zároveň neskutečná smolařka. Drobné lži či spíše zamlčování důvodů, k čemu peníze potřebuje, se hned v druhé scéně obrací proti ní. Preparátor se cítí podveden a žene Alžbětu před soud. Na to reaguje Alžbětina šéfová a propustí dívku na hodinu z práce. Dívka je odsouzena ke čtrnácti dnům vězení. Se škraloupem v trestním rejstříku už však těžko hledat práci. Naštěstí se objeví nová naděje - zamilovaný Policista, který může dívku existenčně zajistit. Ale i tahle naděje vzápětí splaskne. Alžběta je obviněn z příživnictví a milý Policista se jí zříká. Dívka ho obelhala, zamlčela mu, že byla trestaná a to by přece znemožnilo jeho kariéru u policie. Zoufalá Alžběta se rozhodne skoncovat s vírou, nadějí, láskou a se životem skokem do řeky.

Mnichovští odehráli představení na holém jevišti. Jednotlivé scény byly od sebe doslova řezány tmou. Blackouty evokují filmové střihy. Režisér Kimmig tak akcentoval ty prvky hry, které prozrazují dobové nadšení pro filmové umění - rozbití příběhu na jednotlivé scénky a jejich montážní a kontrapunktní řazení vedle sebe. Filmovou inspirací, a ne ledajakou, bylo neseno i brilantní herectví souboru. Režisér vedl herce ke groteskní artistnosti a klaunérii. Každá z postav, kterou Alžběta potká, se vyjeví v několika tazích jako jasný sociální typ - tvrdá šéfová Prantlová, sebevzhlíživý lidumil Preparátor, neurotická šosácká myš Radová, peroxidová echt štětka Marie nebo samolibý frajírek Policista.

Slibně rozehraná Kimmigova partie ukazuje záhy své trhliny. Jakkoliv bravurně je hra herci rozehrána, zjišťujeme po chvíli, že dnešní Alžběta Brigitte Hobmeierové v nás není schopna vyvolat pocity úzkosti. Hře totiž chybí prostředí, největší Alžbětin protihráč, dennodenní realita hospodářské krize a obecně pociťovaná beznaděj těchto let. Dnešní střední vrstvy, na rozdíl od těch ze 30. let, rozhodně hlady netrpí, přiznejme si, že trpí spíš obezitou. Tento prostý fakt má za následek, že jsme ztratili citlivost pro některé konflikty. Dnešní Alžběta, stejně jako Horváthova, usiluje o své místo na slunci. Jenom před sedmdesáti lety místo na slunci znamenalo místo k přespání, jakoukoliv práci a trochu jídla. Co znamená dnes nám režisér Kimmig nesdělil. A je otázka, zda to vůbec Horváthova hra umožňuje. Zda příběh ze 30. let je rovněž příběhem naší doby.