Odilon Redon v Paříži
Unikátní retrospektivu sto osmdesáti děl Odilona Redona, která dokumentuje vývoj tohoto předchůdce symbolismu, připravila výstavní síň Le Grand Palais v Paříži. Takhle úplná kolekce zpřístupněná až do 20. června nebyla pohromadě k vidění skoro padesát let.
Odilon Redon byl zván malířem ztichlé noci, jindy princem snů. V době plného naturalismu 19. století přišel s malbou pronikající do našeho podvědomí i k imaginaci. Z pláten a litografií na nás zhlíží symbolistická krajina zasazená v tropické půdě plné orchidejí, která postupně prostupuje s městskými scenériemi. A hlavně mezi tím se vznáší mučené duše. Celek působí dojmem přeludu ze zásvětí andělů, kam nahlížíme. Z výjevů éterické samoty, úzkosti těch krásných sametových tvarů se nám však svírá naše vlastní hrdlo.
Malarmé prohlásil, že nezná žádného jiného malíře, který by uměl tak zachytit lidský strach i zároveň náklonnost k hrůze. Hlava mučedníka odpočívá zasněně na elegantní míse, ďábel ve formě rozkročeného chlupatého pavouka se sžíravě posmívá. Vajíčko se mění v hlavu s vytřeštěnýma očima a naopak obličej ve vznášející se balón. Místo květiny roste bytost utrápeného výrazu. Za přízračným smíchem vždy následuje trest.
Odilon Redon četl Pascala, jemuž se podařilo překreslit svět. Udělal z něj šachovnici svázanou přísným jansenistickými pravidly, nad nimiž dohlížel Bůh. Jen člověku napříště už nešlo odpustit. „Z té nekonečné úzkosti jde strach,“ napsal malíř, který se inspiroval mýtickými motivy či mytologickými příběhy. Lze jej stejně tak považovat za předchůdce proudu katolické dekadence. Z jedné litografie zhlíží hlava Krista, jehož svatozář dotvářejí vznášející se hřebíky. Jindy jsme svědky pádu bájného Pegase na zem. Na druhou stranu návštěvník pozná i Havrana od Edgara Allana Poea nebo monstra z románu Pokušení sv. Antonína, v němž se Gustav Flaubert inspiroval snad samotným Faustem.
Za zmínku stojí série obrazů figur složených pouze z lidských koster. Groteskně působí jeho Bitva kostí, v níž se jeden umrlec skrývá za závěsem lůžka, zatímco druhý hoduje u stolu. Co je ale na této zásvětní intimitě zajímavé, každý z těch vzdáleně groteskních i hrůzných výjevů pololidských kyklopů nabírá na zvláštní subtilnosti. Dosahuje, řeklo by se, křehké podoby, ale i jemných nuancí. Tato obrazivost se stává sama sobě obětí a nechává se požírat vlastní fantazií, jejími somnabulickými anděly, jak prohlásil Joris Karl Huysmans. S trochou nadsázky lze říct, že tento malíř byl předchůdce surrealistické malby, ale i komiksu či fantazií s humanoidy.
Na závěr výstava sleduje postupné osvojování barvy, k níž Redon přecházel ve vší přísnosti. Nejsme svědky žádného gejzíru barev, naopak ty stále jakoby plují pod povrchem snového výjevu. Nakonec to vyjádřil nejlépe Mallarmé, pro něhož Odilon Redon otřásl tichem, našimi sny a dosud klidnou nocí.
