Odbojář, pásek, hrdina. Stanislav Beran vypráví, ale „svoji pravdu“ musí hledat každý sám
Na stránkách jedné knihy se potkávají protinacistický odbojář Peltán se současným zneuznaným básníkem a s mladým členem pouličního gangu někdejších Vyšehradských jezdců. Ve svém nejnovějším textu je spojil Stanislav Beran. Knihu vydalo nakladatelství Host.
„K Vyšehradským jezdcům mě přivedl spisovatel Jiří Stránský, protože v rámci svých povídek o nich psal,“ vysvětluje cestu své inspirace Stanislav Beran. „A já, protože jsem se tou dobou zrovna vyskytoval na Vyšehradě v souvislosti s odbojovou skupinou Tří králů, tak jsem se prostě po tom začal dál pídit, protože jsem o tom nic moc neviděl. Zjistil jsem, že za prvé místně jsou si ty věci poměrně blízko a za druhé, že je obě spojuje určitá míra, řekněme, konfrontace doby a jich osobně. Přičemž každou z těchto skupin jinak, což mi připadalo jako zajímavá věc.“
O hledání v pramenech a archivech…„Co se týče Tří králů, tam asi prameny nebyly nijak zvlášť třeba, protože historie té skupiny a vůbec ta doba je poměrně dobře popsaná. Tam jsem pracoval především s postavou toho radisty pana Peltána, a to ze dvou důvodů. Jednak přestože k nim poměrně dlouhou dobu patřil a spolupracoval a moc se o něm neví, a za druhé, protože pocházel z Jindřichova Hradce stejně jako já. S touhle osobností jsem se potkával od dětství a v podstatě jsem dlouho vůbec nevěděl, o koho jde.
Co se týče Vyšehradských jezdců, tam v podstatě literatura neexistuje, takže tam jsem musel do Ústavu pro studium totalitních režimů pro složky a najít, co bylo možné, a pak s tím pracovat, aby se to dalo použít do toho příběhu.“
Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, prchající při slavném útěku posledního ze Tří králů před gestapem z nuselského činžáku, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu Vyšehradských jezdců, odsouzený v roce 1953 za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník? Svorníkem románu je prostor Prahy, její místa i postavy, o nichž se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov historických událostí se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.
Chápat je jako hrdiny nebo jako zločince?Podle Stanislava Berana otázka skupiny vyšehradských jezdců je dodnes otevřená, ať jde o podepsanou spolupráci se státní bezpečností, nebo jejich pojetí z hlediska kriminálních činů: „Jakým způsobem svoji situaci řešili, mi připadá velice zajímavé, zvlášť pokud to konfrontujeme s protifašistickým odbojem, kde pohnutky těch lidí byly prostě jednoznačně dané. Já jsem nechtěl, aby tahle konfrontace zanikla v tom, že jedna z těch složek převáží nad druhou.“
Má smysl psát o historii?„Samozřejmě je možno psát literaturu ze současnosti a mnoho lidí to dělá velmi dobře. Ale na druhou stranu můj osobní názor je ten, že určité věci, které se udály a byly podstatné, byly vnímány v historických souvislostech a mají vztah k dnešku, tak by prostě zapadnout rozhodně neměly. Já si myslím, že je potřeba, aby se vědělo, že i tyhle věci se děly. Určitě tedy dává smysl použít historickou faktografii, historii jako zdroj příběhu, protože kniha by primárně měla být v nějakém příběhu a doufat tiše, že si to společnost minimálně zapamatuje. Že by se z toho poučila, takovou ambici já nemám, ale byl bych třeba nerad, aby se tyhle věci postupem času ztratily ze světa.“
