Obrazy z Francouzské revoluce

Ve více než dvaceti obrazech se představili téměř všichni členové souboru a mnozí z nich ztrvárnili hned několik historických i fiktivních postav. Velké divadlo dějin s krvavými následky se odehrává na scéně Comédie Francaise, kde v úvodním obraze slaví úspěch Beaumarchaisův Figaro. Odbojnému taškáři tleskají v kulisové replice postranních lóží budoucí revolucionáři. Během večera se jich na scéně vystřídají desítky a počínají si vesměs jako malé děti, vášnivě zaujaté hrou. Hrou tak sveřepě hranou, že brzy vyústí v hrátky na život a na smrt. Postavy z lidu, stmelené do skupiny chóru, jsou oproti svým ironizovaným vůdcům nahlíženy spíše se shovívavým soucitem.

Celou inscenací publikum provází konferenciér Figaro v šaškovsky kostkovaných kalhotách, který v podání Jiřího Vondráčka funguje jako potměšilý provokatér, pobaveně podněcující revoluční nálady. Sama revoluce je pojata trochu jako loutkové divadlo, kde se v hektickém spádu děje loutkám beznadějně zamotaly a zpřetrhaly nitky. Vzhledem k velkému počtu postav a dějinných událostí jsou herci často odsouzeni k miniaturnímu výstupu dřevěného panáčka. Inscenace usiluje spíše o postižení mechanismu revoluce než o charaktery jednotlivých osobností.

Více prostoru dostávají Miroslav Táborský jako Robespierre, Vlastimil Zavřel jako král a vydobyde si jej svým jímavým projevem Klára Sedláčková v různých epizodách. Robespierrův fanatismus zde vyvěrá nejen z upřímné lásky ke svobodě, ale též ze zakomplexované ctižádosti slabých. Nesmělý právník je ve svém revolučním postupu stále pobledlejší a strnulejší, aby se nakonec stal z komického pošetilce postavou tragickou, obestřenou aurou smrti. Vývojem od komické k tragické stylizaci prochází i postava krále. Zavřelův téměř nevinný bařtipánek, schopný bravurně vyšít operetní výstup, se stává jako odsouzenec k smrti oproštěným člověkem, vystrašeně zírajícím do tmy před sebou. Bohužel obraz, kdy si královští manželé poprvé a naposled vyznávají lásku, je tak citově přeexponován, že se míjí účinkem. Jako by se ho i jeho aktéři styděli hrát.

Ingredience komického, jímavého a tragického nejsou n rozsáhlé ploše, vyplněné překypujícím materiálem, namíchány vždy tak, aby před námi vyvstalo opravdu barvité a strhující panorama. Nicméně během více než tříhodinové podívané, zahrnující různé žánrové a stylové postupy, máme přece jen občas příležitost zatajit dech. Třeba když si dětsky loutkovitá bubenice Madeleine v podání Kláry Sedláčkové vybubnuje na vratkých nohách poslední výdech, zhroutí se a zemře hlady. A kolem dále pokračuje panoptikální rej, z něhož je občas někdo vyveden smutně vlídným katem Jiřího Wohanky do stínu gillotiny.