O současném světu dividuí

Michaela Ott
Michaela Ott
0:00
/
0:00

Dividuum je protiklad individua. Na rozdíl od individua se ale dividuum ve filozofické tradici vyskytuje nesoustavně a neustále mění význam. Dividuum nemá žádnou vlastní tradici, zato ale participuje na několika nevlastních tradicích zároveň (jak se na dividuum ostatně sluší).

K pátrání po dividuu nás inspiroval text pozdního Gillese Deleuze Postskriptum ke společnostem kontroly. Co je kontrola a společnost kontroly podle Deleuze, nám vysvětlí Josef Fulka. Michaela Ott z Hamburku s námi projde pozitivní i negativní aspekty dividuace v digitálním věku; rozhovor s ní si můžete nejen poslechnout, ale také přečíst níže. S Alicí Rezkovou se podíváme na úspěchy budování společnosti kontroly v Číně, kde se právě konsoliduje centralizovaný systém bodování občanů.       

Rozhovor o dividuu s Michaelou Ott.

Michaela Ott:

To je skvělé, že se mnou můžete mluvit německy. To jsem ráda. 

Petr Šourek:

Já jsem rád, že nám povíte něco o dividuu. Napsala jste o tom knížku. Vy jinak dost překládáte Deleuze, nemýlím se?

Michaela Ott:

Ano, jsem vzděláním filozofka a učím na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Hamburku estetické teorie. Léta se zabývám Gillem Deleuzem a napsala jsem o něm spoustu různých knih.

Moje knížka o dividuu – jmenuje se Dividuace – je pozdní produkt mého dlouholetého zájmu o Deleuzovy teorie, jde ovšem mnohem dál za Deleuze.

Už z toho názvu – Dividuace – je ale jasné, že jsem se inspirovala tím, jak Gilles Deleuze používá termín dividuální – objevuje se u něj v knížkách o filmu, v Tisíci plošinách a konečně v Postskriptu ke společnostem kontroly.

Já se pokouším poměrně široké spektrum významů, ve kterých Deleuze dividuum používá, aplikovat dál v současném kontextu. Dividuum/ dividuace je totiž krajně ambivalentní pojem, který podchycuje jak pozitivní, tak negativní vývoj naší současnosti.

Petr Šourek:

Co je tedy dividuum? 

Michaela Ott: 

Dividuum je pojem, který se objevil už mnohokrát a dávno – mezi jinými u Novalise, pak ho použil Brecht a nakonec Gilles Deleuze – přičemž každý ho používá jinak. Dividuum je především kritikou in–dividua. In–dividum znamená v doslovném překladu „dále bez dílů“ a dividuum poukazuje na to, že lidský jedinec, živá lidská bytost není nic bez dalších dílů, nýbrž že se dál mnohonásobně dělí, rozděluje, podílí, přiděluje a vyděluje podle toho, co se s ním zrovna děje.   

Individuum je latinský překlad řeckého τομος – atom. Cicero ho použil při překladu Démokrita a odtud pak individuum prochází celými dějinami filozofie. Dividuum je moderní pojmový protiklad individua, který vyjadřuje kritiku individua. Dnes jsme si totiž stále víc vědomi, že stejně jako se dál dělí takzvaně nedělitelný atom, také lidské individuum, živý jedinec není žádná autonomní bytost, nýbrž že se podílí, sdílí nebo vyděluje podle toho, v jakých společenských strukturách žije, a také podle toho, pod jakým zorným úhlem dráhu konkrétního jedince sledujeme.

Naše plaidoyer za rozpuštění individua těsně souvisí s rozvojem technologií, s možnostmi, které nám technologie dávají – skrze ně se můžeme dívat na svět novým, jiným způsobem. Například když se podíváme na svět mikroskopem, vidíme, že lidský jedinec se o sebe dělí se spoustou mikroorganismů, sdílí s nimi části svého těla. Tyto mikroorganismy nežijí na nás nebo někde vedle nás. Žijí s námi a v nás. Závisí na nich naše přežití, náš metabolismus, dokonce mají vliv na naši dědičnou informaci… O tom samozřejmě v dřívějších dobách nemohli nic vědět, chyběli jim k tomu pozorovací instrumenty. My ale dnes vidíme, že žijeme v ekosystému, kde se do našeho genetického kódu vstupují parazité a viry.

Čili jsme dividua na biologické úrovni a totéž platí i o úrovni společenské a technologické. Doslova jsme se naroubovali na současnou technologii, srůstáme s aparáty, které padnou přesně do našich dlaní. Přenášíme na technologii správu svých věcí, našeho života, který si přinejmenším zčásti tyto přístroje nárokují pro sebe. Necháváme si od nich diktovat svůj životní rytmus, necháváme se dálkově řídit. Dráždí nás, provokují a poutají naši pozornost. A hlavně si nás ukládají jako data, čímž dáváme strojům možnost, aby předvídaly naši budoucnost nebo třeba odhadovaly rizikovost našeho chování.

Petr Šourek:

Kdybychom si to teď přeložili do jazyka přírodních věd, mohli bychom u dividuí mluvit o symbióze nebo koevoluci?

Micheala Ott:

Pojem koevoluce se v tomto kontextu hodí velice dobře. Dnes se stále víc mluví o biosférách, ekosystémech a biomech, dokonce o mikrobiomech v souvislosti s lidským tělem. Biologie a zejména v posledních letech mikrobiologie zdůrazňuje, že koexistujeme a proděláváme koevoluci spolu s obrovskou, dosud neprozkoumanou biomasou, která hraje významnou roli v tom, jak naše tělo hospodaří s energií, jak ekonomický je náš metabolismus. Náš mikrobiom spolurozhoduje, kam se biologicky, ale i společensky vyvíjíme, co z nás bude.

Petr Šourek:                  

Ve své knížce nemluvíte tolik o dividuu, jako o dividuaci. Co je dividuace?

Michaela Ott:

Dividuace na rozdíl od dividua zdůrazňuje proces. Mně připadá dividuum moc statické. Nejsme jednou provždy jedna nějaká, něčemu poplatná veličina, nýbrž participujeme, podílíme se, sdílíme se… Stojí to tak i v podtitulu mé knížky, jde mi v první řadě o teorie participace. Zajímá mě, jak se dnes podílíme, jak participujeme v biotechnologických a sociotechnických komplexech.

Na jedné straně do nich totiž vstupujeme na základě vlastního puzení a rozhodnutí, zároveň si ale tyto systémy nárokují i něco z nás – někdy s naším souhlasem, jindy bez našeho vědomí. Propočítávají nás, ekonomizují nás, dělají z nás kapitál. A já myslím, že je důležité, abychom uvědomili, co se s námi děje, věděli, jak se dividuujeme a byli schopni spolurozhodovat o našem podílu, měli slovo ve svých dividuacích. Abychom je mohli omezit, moderovat, nebo i přerušit. Abychom měli jasno v tom, že si na nás něco činí nárok, že se na něčem podílíme, dobrovolně i nedobrovolně, a pokusili se rozhodovat, do jaké míry se necháme dividuovat.

Petr Šourek:

Vy tedy na dividuaci zdůrazňujete to podílení se na něčem, ne to, že nás něco dělí, štěpí…

Michaela Ott:

Řekla bych, že jde o obojí. Na jedné straně máme tu aktivní a vědomou participaci, například díky elektronickým obvodům, do kterých se můžeme zapojit. To přináší samozřejmě velké rozšíření našeho akčního rádiu, když můžeme v reálném čase komunikovat s protinožci. To je jeden aspekt dividuace. Ale zároveň, jak se dnes dozvídáme, sloužíme přitom jistým tržním mechanismům a tím, jak nedobrovolně poskytujeme svá data, jsme tak propočítáváni, až jsme zcela vypočítatelní.

Zvlášť minuciózně se propočítává náš čas. Nabídky, které dostáváme na základě našeho profilu, jsou přesně načasované: Když toto zboží koupíte dnes, vyjde vás levněji než pozítří! a podobně. Už to nestíháme pobrat. Práce s naší pozorností se stále zpřesňuje a exaktně komodifikuje. Což nás samozřejmě dlouhodobě ničí. A to je ten negativní aspekt naší dividuace.    

Petr Šourek:

A jak by podle Vás mělo naše spolurozhodování o vlastní dividuaci vypadat?

Michaela Ott:

Nedávno jsem byla v Berlíně na Transmediale – to je festival digitální kultury a bylo to poprvé, kdy jsem viděla, že lidem v audiotoriu neběžel na klíně počítač, ani se nevěnovali svému smartphonu. A mě se zdálo, že to je předzvěst nové doby, že se člověk odpojí, přeruší svou nepřetržitou on-line prezenci.

Také moji studenti jezdí o prázdninách na takzvaný digitální detox, na kurzy, kde se učí být bez elektroniky. Ano, došlo to bohužel tak daleko, že musí absolvovat odvykací kúru, aby dokázali vzdorovat digitální technice, která si dělá nárok na jejich čas a pozornost.

Myslím si, že bychom měli pochopit, že nemusíme být pořád připojeni, abychom něco nepropásli. A že bychom to měli začít přísněji regulovat s ohledem na to, jaké jsou naše dlouhodobé zájmy, tedy začít znovu plánovat svůj čas nezávisle na taktu, který nám udávají elektronické přístroje, abychom si řekli, co nás zajímá opravdu a dlouhodobě, a ne jen teď, v tomto okamžiku, a nebyli závislí na tom, jaká nabídka nám zrovna zabliká ve vzkazníku. 

Z němčiny přeložil Petr Šourek