O propastech lidského údělu

Tento kaplan španělského krále se věnoval především dobově žádané náboženské tematice a ve svých jevištních reflexích zpravidla vycházel z předem daných tezí, pro něž pak vyhledával kompozičně vynalézavé dramatické konflikty, často se odehrávající v nitru klíčových postav. V našem případě je základní ideou existenciální, a tedy nadčasový problém osudového předurčení a zkoumání možností jeho překonávání svobodnou vůlí.

Režisér zvolil překlad Vladimíra Mikeše (který jej aktualizoval pro předloňské ostravské uvedení) a citlivými škrty sledoval maximální koncentraci na významové těžiště hry i přehlednost jejích dějových peripetií. Při "upozadění" tematické linie pohaněné šlechtičny Rosaury (Helena Dvořáková) a jejího nešťastně hynoucího sluhy Clarína (Josef Koller) položil důraz na monodrama ústřední postavy - zavrženého polského prince Segismunda, kterého stárnoucí královský otec Basilio (František Derfler) po léta izoluje - ze strachu před naplněním katastrofické věštby - ve věži pod dohledem věrného dvořana a vychovatele Clotalda (výrazná kreace Ondřeje Mikuláška). Petr Štěpán, účinkující v souboru poprvé, přesvědčivě zviditelnil složitou vnitřní proměnu trpícího vězně z běsnícího zuřivce - bytosti znejistěné relativitou skutečnosti a zdání - v pokorného vítěze nad temnými stránkami povahy, a tedy i nad silou predestinace.

Opíraje se o analýzy Václava Černého, dokázal poučený režisér spojit přínos herců ze dvou divadel i posluchačů JAMU do interpretačně jednotného celku. K tomu výrazně napomohla jak sugestivní hudební složka, využívající jeho skladatelských lásek (A. Pärt, A. Schnittke, J. S. Bach aj.), tak především osvědčená spolupráce s výtvarníkem Milivojem Husákem. Jeho asketický minimalismus vystačil tentokrát s metaforicky umocněným kovovým stolcem či znakovým zátiším s lebkou a růží ve výklenku fanalového sklepení, rafinovaně modelovaného barokním šerosvitem. I když plně ctil vznosnost veršovaného textu, vyhnul se půldruhahodinový večer nebezpečí pateticky strnulé deklamativnosti i abstraktní tezovitosti. Složité filozofující monology naplnil lidsky proboleným rozměrem, ostře vyhraněná stanoviska postav konfrontoval v konfliktních mizanscénách, energií překypujících fyzických střetech nebo ve stylizovaných pohybových výjevech (dvorsky obřadný i vášní nabitý "flamencový" tanec na Orffovu partituru). Místy snad až příliš expresivní, dynamické nastudování nachází vhodnou "modernizující" rovnováhu mezi spekulativní mnohovrstevnatostí a jejím akčně jevištním potenciálem. Barokní alegorie o propastech lidského údělu může díky tomu upoutat i nezasvěceného mladého diváka.