O klasice na plzeňském divadelním festivalu
Další ročník festivalu Divadlo, jenž probíhal v polovině září v Plzni, měl hlavní téma: Klasická hra na současném visegrádském a evropském jevišti. Proč a jak se tedy hraje klasika?
Misantrop Činoherního klubu a gdaňský Racek jsou převlečeni do dnešních reálií - Molierovy postavy v oblecích a slavnostních šatech řeší své problémy na střeše se zábradlím, Čechovovy postavy ve vytahaných tričkách, jeansech, minišatech či koženém saku v prostředích, která typem nábytku, dveří apod. (nikterak křiklavě) odkazují k současnosti. Nejde o módní vnějškovou aktualizaci, ale logickou součást režijního přístupu: jak Martin Čičvák, tak Grzegorz Wieniewski dokáží pečlivým, přitom osobitým výkladem textu jednotlivých postav a vztahů mezi nimi skutečně vypovídat o dnešních lidech. V prvním případě za pomoci skvělého překladu Vladimíra Mikeše, v Rackovi se krátilo a jako Treplevova je představena scéna ze Schwabovy hry Antiklimax.
Vladimír Morávek je kapitola sama pro sebe - ani v Othellovi a Desdemoně si nepřestává hrát, válečné scény nechává komentovat pitvořícím se televizním moderátorem, příběh uzavírá do stěn pomalovaných čárovými kódy (proč?) a zahlcuje neustále se vtírající kýčovitou hudbou (evokace filmových slaďáků?). Na jedné straně hádanky, na druhé ale detaily trefně zachycující situaci (Othello přináší Desdemoně růži, ta má v ruce celou kytici od Cassia). Režisér je tu méně opulentní než obvykle a jako by čím dál více podléhal příběhu a soustředil se na něj.
Budapešťský Alföldiho Macbeth má patrně provokovat jinakostí, drastičností: čarodějnice jsou travestiti s holými zadky, hází se tu částmi lidského těla o zeď. Zvláště v druhé půli některé obrazy nepostrádají působivost a dění se mi jeví být více než jen povrchně zaranžované, ale i tak inscenaci považuji za chladný kalkul, jehož skutečný smysl mi není jasný. A tak mi více dal litevský Oidipus král - byť je představení "jen" výpovědí o tom, jak režisér Andrej Prikotěnko s třemi herci (skvěle pohybově i pěvecky disponovanými) hledá vztah k Sofoklově hře. Nevědí úplně přesně, jestli ji brát vážně, smát se patosu nebo mu podlehnout - ale je v tom cítit skutečný zápal, zájem, energie.
V kontextu představení současných her, v nichž jsou lidé psychicky i fyzicky týráni (Očištění Satan Kane), blbnou (Gibbonové {sic}) nebo šílí (Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství), jako balzám působila neverbální loutková hra podle Puškinovy pohádky O rybáři a rybce: ostravské Divadlo loutek přišlo s něhou, prostými lidskými vztahy vyjádřenými v drobných, často nedějových sekvencích, z nichž dýchala láska a pohoda. Ač jsem vstřícná k mnoha festivalovým představením, Ostrava podle mě v Plzni zvítězila, a to i v mezinárodním kontextu. Ústa Micka Jaggera Divadla Petra Bezruče s Janusem Klimszou v klíčové roli velkohubého, životem se prochlastávajícího a potácejícího frajera (nyní již dědečka) je sugestivní, až odpudivou výpovědí o hledání sebe sama, o vzorech, nadšení a zklamání.
A nejlepší nakonec: Bulgakovovo Psí srdce, Komorní scéna Aréna, režisér Sergej Fedotov, v roli psa Michal Čapka a v roli doktorů Pavel a Marek Cisovští. Příběh o lidské (a psí) důstojnosti, o tom, jak nebezpečná je krutá hloupost, je v jejich strhujícím podání naprosto aktuální, přes dobové reálie, scénou počínaje a hudbou konče. Klasické, dalo by se říci nenápadné činoherní divadlo - přitom přesně rezonující se současností.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
